Polistopadové „Urvi, co můžeš“ je v ostrém protikladu k odkazu Anežky České, která byla svatořečena v předvečer revoluce

Před pár lety vyvolalo mediální pozornost nakonec bezvýsledné hledání ostatků svaté Anežky, jež se měly nacházet v pražském kostele svatého Haštala. V této souvislosti se často objevovaly zmínky o proroctví litoměřického probošta (a též rektora Univerzity Karlovy) Jana Papouška z poloviny 15. století, podle kterého prý „pokojné a šťastné časy v zemi české nastanou, když obyvatelé tělo blahoslavené Anežky najdou“. Avšak zmíněné proroctví se v médiích nejčastěji objevovalo ve zmrzačených podobách, které dokládaly oprávněnost pejorativního spojení „mediální zkratka“.

Články a zprávy ponejvíce hovořily o „prastarém proroctví“ bez udání data i mluvčího, nezřídka ho dávaly do souvislosti i se svatořečením z roku 1989 a zpravidla zvěstovaly nástup „blahobytu“ poté, co se Anežčiny ostatky naleznou. Ale probošt Papoušek měl, vzhledem k dobovému kontextu, spíše na mysli náboženský smír, určitě ne blahobyt v našem moderním smyslu slova. Možná právě tato zcela neadekvátní očekávání způsobila, že Anežka své kosti ještě pečlivěji (zázračně) „schovala“, neboť ji lze jen sotva podezírat ze sympatií ke konzumní společnosti, s jejímiž symptomy se setkávala a odmítala je již v útlém mládí – na královských dvorech.

Anežka byla svatořečena 12. listopadu 1989, v předvečer pádu komunismu. Nicméně nemá valný smysl inženýrsky spekulovat o tom, zda nám přemyslovská princezna zbořila komunismus tak nějak odměnou za svatořečení. Pokud zde totiž existuje nějaká kauzalita, asi bude mít jiný směr i logiku.

Antipod dnešní doby

Svou zbožností a z  ní plynoucím odmítnutím světské moci a bohatství, důrazem na pokoru, odříkání, chudobu a péči o druhé, zejména o staré, nemocné a vyděděné, se totiž Anežka do nové doby vůbec nehodila, dokonce je vlastně jejím antipodem. Byť se paradoxně po Listopadu asi nejviditelněji ocitla na penězích, konkrétně na papírové padesátikoruně, nyní již stažené z  oběhu. Po sametové revoluci o ni, snad kromě hledačů ostatků a organizátorů několika výstav, projevili větší zájem v  podstatě už jen plynárníci, jimž ji kardinál Tomášek v roce 1991 ustanovil – na žádost jejich odborové organizace – za patronku.

Což prý „vyvolalo úsměv. Ovšem mnozí si neuvědomují, že tím se vlastně plynárenství přihlásilo k prastaré tradici řemeslných cechů, od poloviny minulého století pak řemeslných živností, jakkoliv dnes zprůmyslněných,“ píše se v Plynárenské příručce z roku 1997.

Uvedený text však obsahuje i odstavec, který míří přímo k podstatě našich současných ekonomických i politických potíží, ba přímo civilizační krize: „Dnes je pojem práce chápán jinak. Původně byla práce chápána jako Bohem uložená povinnost a každý příslušník stavu i cechu musel dodržovat určitá pravidla, dosti přísná, i pro vnitřní život. Kromě pracovní činnosti se člen cechu musel zúčastňovat společně, pravidelně a bez výjimek bohoslužebných úkonů, jako byly mše, kázání, procesí a pohřby. Bratrstva řemeslníků budovala i v kostelech oltáře svým patronům, pořádala vlastní specifické slavnosti a zúčastňovala se slavností ostatních spolků. Dnes již došlo k určitým filozofickým a společenským posunům, ale kořeny soudobého snažení jsou, ať chceme, či nechceme, právě v původních řemeslných bratrstvech.“

Ano, „došlo k  určitým filozofickým a společenským posunům“, takže, av  tom nutno s Plynárenskou příručkou polemizovat, kořeny soudobého snažení již „v  původních řemeslných bratrstvech“ nespočívají, respektive pokud ano, pak v  nějakém dosti volném významu technické tradice. Samozřejmě, nemá smysl idealizovat si středověk ani volat po umělém obnovování cechů, to by nikam nevedlo. Pro naši současnost je v  citátu prvořadě důležitá jiná věc – důraz na dodržování pravidel, a sice i ve vnitřním neboli osobním životě.

Přechod ke kapitalismu

„S vobodu, svobodu!“ hřmělo Václavským náměstím v  Listopadu před pětadvaceti lety, leč v  neopakovatelné atmosféře pokoje, sblížení a spolupráce, za níž mnozí viděli vliv čerstvě svatořečené Anežky. Ale kolik z demonstrantů skutečně toužilo po svobodě a kolik z nich se chtělo jenom mít tak dobře, jak to vidělo v  katalozích západních zásilkových obchodů nebo v západních filmech? Dnes se zdá, že podíl těch druhých byl mnohem větší, než by si vnější pozorovatel tehdy dovedl připustit.

Rok 1989 sice znamenal přechod k demokracii, ale též ke kapitalismu a moderní západní konzumní společnosti. Přičemž (především demokratická) politika je do značné míry nadstavbou ekonomiky a společenských vzorců chování, na to člověk nemusí být marxista, aby tento vztah odhalil, neboť Marx ho pouze (a mylně) zabsolutizoval. Jaké jsou tedy hybné normy polistopadové společnosti? Mládí, krása, výkon a fyzická síla, jež mají jedince dovést ke štěstí v  podobě bohatství a společenského postavení. Horizont lidského života je pak vymezen pouze pozemským časem, a i proto ve zvýšené míře platí premisa: „Žijeme jen jednou a krátce, a musíme si tudíž života co nejvíc užít.“ Odtud vede krátká skluzavka k  přímočaré poučce „Urvi, co můžeš“. Navíc, společenské elity svým chováním tyto tendence v „podhradí“ spíše podporují, v  ostrém protikladu k odkazu přemyslovské princezny.

Společnost je tak hnána kupředu a zároveň ovládána de facto sociálním darwinismem, byť tlumeným sítí sociálního systému a zbytky dobrých mravů. A též tím, že ekonomika dosud zajišťovala alespoň relativní blahobyt, byť rovněž za cenu rostoucího zadlužování veřejných rozpočtů, u nás sice menšího než v  některých jiných zemích, nicméně Česká republika je s  Evropou i Spojenými státy natolik ekonomicky provázána, že například bankrot Itálie u nás snadno vyvolá velkou krizi.

Svět podle Anežky by vyhlížel spíše dle toho, jak Soňa Oravcová v roce 2009 v časopisuLidé a Země popsala život indiánů kmene Hopi: „Z pohledu západního, materiálně zaměřeného světa mám pocit velké chudoby, jež je v kontrastu s pohledem na lidi, kteří působí spokojeně. Jejich životní rytmus je postaven na zcela odlišné hodnotové hierarchii. Skupinka studentů, v níž se pohybuji, nabízí finanční podporu na opravu rozpadajících se domů. Dostáváme však nečekanou odpověď ve formě úsměvu a jednoduchého vysvětlení: ‚Ne, děkujeme. Jsou to vaše oči, jež se dívají na naše domy. Pro nás je obsah důležitější než obal.‘“

Pro nás právě naopak. Vztah svaté Anežky a sametové revoluce je tedy komplikovanější, a pro většinu lidí asi i nepříjemnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Existuje-li nějaká příčinná vazba mezi 12. a 17. listopadem 1989, pak především ve smyslu výzvy k  následování pro každého jedince, a tudíž i pro celou společnost. Ve smyslu zřetelné nápovědy, k jakým hodnotám se společnost, vyvedená z  komunistického otroctví, měla začít vztahovat. Anežka vyzývá k jinému přemýšlení, k  jinému vztahu k  životu i ke světu, k jiným hodnotám, než na jaké vsadila polistopadová transformace. Výzva to bude o to naléhavější, o co více budeme v  příštích letech zjišťovat, že jsme s  naším vítězným „koncem dějin“ tak nějak v koncích.

LN, 6.10.2014

Autor je politolog