Protože ani já nejsem Charlie, musím hned v úvodu konstatovat, že mezi námi (kdo nejsme Charlie) najdeme značné rozdíly. Že není Charlie, prohlásil bloger František Matějka

On není Charlie zjevně z jiného důvodu než já. Já nejsem Charlie proto, že SÁM ZA SEBE (neodpírám to právo jiným) odmítám urážet náboženské a jiné cítění kohokoliv jiného. Solidarizovat se s oběťmi vraždění v redakci Charlie Hebdo považuji za samozřejmost – to ale neznamená, že se ZA SVOJI OSOBU ztotožňuji se všemi výstupy, které týdeník pouštěl do mediálního světa.

Česká televize mě včera (9/1) večer upozornila na to, že Charlie není ani Hájkův web Protiproud. Asi bych na to tak brzy nepřišel, protože „konrarevoluční magazín“ hradního exkancléře navštěvuji jen sporadicky. Je na můj vkus příliš „fantasmagorický“.

Tentokrát jsem jej ale otevřel a zjistil, že článek „necharlieovců“ („Hon na teroristy klame tělem“) nenapsal sám guru „kontrarevolucionářů“ Petr Hájek, ale Michal Semín, politolog a publicista. Dříve působil v Občanském institutu, dnes vede mj. Institut sv. Josefa. Zastává pozice katolického tradicionalismu.

Odkaz na Semínův příspěvek jsem umístil na konec tohoto článku. Stojí za přečtení – ne že bych se všemi vývody pana Semína souhlasil, ale mám za to, že když už ve všech pádech skloňujeme od oné krvavé pařížské středy termín svoboda slova, měli bychom se v jejím rámci seznámit se širokým spektrem názorů.

Vím, že tím vstupuji na ten vůbec nejtenčí led, ale nemohu jinak. Zaujalo mě toto Semínovo uvažování:

Mají-li francouzští „karikaturisté“ právo urážet své věřící spoluobčany, proč paní kancléřka (Merkelová - pozn. L. S.) nehoruje za zrušení trestního postihu těch, kteří kritizují oficiální interpretaci Holocaustu?

A abych byl správně pochopen, přidám ještě jeden citát ze Semínova článku:

Buď absolutní svoboda slova platí pro všechny – nebo jen pro ty z Charlie Hebdo.

O tom bychom měli v rámci svobodné společnosti vážně diskutovat. Přičemž podotýkám: nikdo snad nepochybuje o mém absolutně kladném vztahu k Izraeli, Židům a sionismu. Přesto jako stoupenec svobody, o jejíž mantinely se nyní znovu vede a povede zápas, si nemyslím, a znovu to veřejně opakuji, že popírači holocaustu či vydavatelé Mein kampfu patří do kriminálu. Popírače holocaustu nebo ty, kdo si myslí, že Hitler měl ve svém zvráceném pamfletu pravdu, je zapotřebí přesvědčovat ARGUMENTY. Pokud je nepřesvědčí síla faktů, pak sotva vězeňská cela.

Vím, že to je extrémně citlivé téma a všem obětem nacistického pekla a jejich pozůstalým se tímto omlouvám a opakuji, že plně stojím na jejich straně. Současně si ale musíme říci, když je řeč o svobodě slova, tak pro koho vlastně – a hlavně, kdo a jakým právem rozhodne o tom, co ještě svoboda slova je a co už nikoli. Nejsem si tak docela jist, že je možné to mechanicky odhlasovat většinou v parlamentu (jako třeba sazby DPH), zato vím, že jde o záležitost pro demokracii posvátnou, mající nejvyšší důležitost.

Článek Michala Semína najdete zde.