Už brzy může mít ypsilon odzvoněno. Při své první zahraniční cestě zavítal předseda slovenské vlády Fico do Česka a padl si do náručí se svým přímluvcem a ochráncem Jiřím Paroubkem. O čem všem se radili, těžko vědět, ale vztahy našich národů stály přitom jistě na čelném místě a dost o nich oba státníci hovořili. Část jejich pohovoru o tomto tématu se dostala na veřejnost a vzbudila značný zájem.

Oba státníci se netajili svou melancholií po starém dobrém Československu a snahou obnovit z jeho pozůstatků, co jen půjde. Shodli se v tom, že čeština a slovenština se od sebe vzdalují, takže by bylo dobré učinit opatření pro jejich sbližování – kupříkladu obnovit dvojjazyčné televizní vysílání –, aby si následující generace navzájem rozuměly. Oba státníci se domnívají, že Čechům a Slovákům by prospělo obnovení značky Made in Czechoslovakia a společné vítání zahraničních turistů. Tato část hovoru vešla v známost na veřejnosti a vzbudila značné podivení. Už jsem i četl, že oba socialističtí lídři by nejraději obnovili Československou republiku. O tom ovšem, zdá se, v jejich hovoru řeč nepadla.

I tak je pozoruhodné, jaké ptákoviny mohou takové politiky napadnout. Je přirozené, že slovenština se od češtiny vzdaluje, začalo to před dvěma stoletími odlukou do té doby společného jazyka a pokračuje to stále dál. Nelze však zapomínat, že jazyk je základní komunikační prostředek hospodářství, společenské organizace i kultury a spolu s nimi se vyvíjí. Emancipující se národ, jímž Slováci byli už v 19. století, se snažil slovenštinu co nejvíc pěstovat a považoval ji právem za základ své identity. Slovenštině stáli nejvíc v cestě – Češi; „československý jazyk“ za první republiky už mnohem víc bránil rozvoji slovenštiny, než aby jej podpořil. Je hezké, jestliže dnes někdo dokáže „plynule“ naslouchat slovenštině v televizi, ale jakékoli sbližování obou jazyků je absurdní; stálo by zato dozvědět se, co by takovému dvojjazyčnému televiznímu vysílání řekli prostí Slováci. A o obnovení značky Made in Czechoslovakia raději nehovořit (Olomoucké tvarůžky – „Made in Czechoslovakia“ atd.)

Je pozoruhodné, že tyto bohapusté nesmysly oba politici vymýšlejí v době, kdy na Slovensku vznikla koalice, v níž je zastoupena šovinistická protimaďarská Slovenská národní strana. Všechny socialistické strany v Evropě to odsuzují, kromě Jiřího Paroubka ovšem. Je přirozené, že zdůrazňování příbuznosti češtiny a slovenštiny přijde slovenskému premiérovi Ficovi k duhu. Není mi sice jasné jak, ale zřejmě by se se slovenskými Maďary s chutí jazykově přetlačoval, a to s pomocí češtiny. A zde přestává legrace.

Svou mateřštinu nemáme proto, abychom jí pomáhali slovenštině, ta je dnes tak vyspělá, že si s ní Slováci poradí sami. Otázka je, co s češtinou. Naše mateřština, základ naší národní identity, náš komunikační prostředek hrubne a ztrácí – viz televizní vysílání – svou báječnou jednoznačnost.

Od předsedů politických stran jistě nemůžeme chtít lingvistické zázraky. Úplně stačí, když se nebudou plést do toho, čemu nerozumějí. A když budou nabádat své straníky, aby nedemolovali něco tak křehkého, jako je jazyk mateřský.

A co když se stane, že hodně Čechů a hodně Slováků bude chtít dvojjazyčné televizní vysílání? Počkáme si. Fico s Paroubkem se jistě k blahu našich národů ještě několikrát sejdou a vymyslí věci, nad nimiž budeme všichni v úžasu kroutit hlavou.