Páteční útok na prezidenta republiky v Chrastavě je široce mediálně popisován a komentován především z jednoho jediného pohledu – jako selhání prezidentovy ochranky. Ve skutečnosti se stalo něco daleko významnějšího a zásadnějšího, o čem se bohužel mlčí – poprvé v moderní historii naší republiky vztáhl někdo ruku na hlavu státu. Do jaké míry jej skutečně ohrozil na zdraví či chtěl a mohl ohrozit je věc druhotná. Stejně sekundárním problémem je selhání ochranné služby. To je technikálie, mediálně i odborně nepochybně atraktivní téma a určitě i jisté momentální politikum, ale děsit by nás mělo především něco jiného. Děsit by nás mělo překročení limitu do nedávna nepředstavitelného.

Tradičně jsme se zvykli považovat za slušnou, poklidnou společnost, která si v násilí nelibuje, odmítá jej a odsuzuje. Bývalo v naší zemi i tradicí vážit si symbolů našeho státu, mezi nimiž prezident republiky vždy zaujímal přední místo. Už to neplatí a připravovalo se to již docela dlouho. Nechci se zabývat útočníkem z Chrastavy a jeho vyslovenými či utajovanými motivy. Ať byly jakékoliv, z politické atmosféry v naší zemi, z úrovně politické a mediální diskuse a z toho, jak se stalo v jistých mediálně a společensky vlivných kruzích téměř normou veřejně hanobit a urážet prezidenta republiky jenom proto, že se jim nelíbí jeho názory, si musel tento člověk odnést dojem, že když lze prezidenta všemi možnými způsoby hanit a urážet, může si také on vystřelit. Dnes airsoftovou pistolí, zítra třeba skutečnou zbraní.

Pro ilustraci stačí uvést jenom tři případy z uplynulého týdne, abychom si ukázali, že situace je vážná. O "díle" M. Viewegha "Mráz přichází z Hradu" již psali mnozí, možná povolanější kritici než jsem já. V něm jsou vyfabulované urážky a dehonestace současného prezidenta republiky hlavní atrakcí, jež má zajistit komerční úspěch této nové knihy současného nejprodávanějšího českého spisovatele. Až tam se dostala česká literatura.

V těchto dnech se v Praze chystá jiná kulturní "událost" – pražskou premiéru bude mít divadelní hra "Pohřbívání" – neuvěřitelná nechutnost v provedení jistého brněnského divadelního souboru, která je médii vydávána za uměleckou avantgardu. Oním obdivuhodným uměleckým výbojem je to, že obsahem hry je fiktivní pohřeb prezidenta Václava Klause. Trapná ubohost, pro slušného člověka nepřijatelná , je u nás vydávána některými "kulturtrégery" za umění jenom proto, že hanobí prezidenta. Téma jako stvořené k inspiraci pro útočníky a atentátníky.

A konečně v příloze LN Orientace tuto sobotu si publicista Putna dovolí naprosto neuvěřitelným způsobem v článku s názvem "Svatý Václave, vyžeň fašisty!" označit za onoho fašistu prezidenta Václava Klause. Jednodušší povahy jej mohou vzít za slovo. A jsme tam, kde naši společnost možná chtějí mít někteří, ale troufám si tvrdit, že velká většina ne.

Stalo se u nás normou, že už se nediskutuje. Místo toho se okřikuje, uráží a umlčuje. Nelíbí se nám, že měl prezident pravdu o Evropské unii, o Iráku, o zneužívání klimatologie, nevadí, označme jej za fašistu a další pomluvy si "umělecky" vyfabulujme. Každá dehonestace je dobrá. Nějak v tom zápalu boje ale někteří zapomínají, že plivou na hlavu svojí země, a tím trochu i na nás všechny. Chrastavský incident ukázal, že dlouho rozdmýchávaná nenávist může přinést skutečně nebezpečné plody. A nenalhávejme si, že nás před politickým násilím ochrání lepší bodyguardi.

LN, 2.10.2012