SPOLEČNOST. Pravda a zvyklosti
Dá se o tom debatovat donekonečna a každý bude mít kousíček pravdy. Jak velké pravdy, o tom se povedou další debaty. Že Čechy prohlášený zločinný režim, s kterým si dobrovolně vyvolili právní kontinuitu (!), vyzmizíkovával postavy z fotografií, čímž se snažil zahladit stopy svých vražd, je ale pravda, o které by se diskutovat nemělo. Zrovna tak, jako se nemá diskutovat s pomatenci nebo lháři, kteří tvrdí, že holocaust je židovský výmysl a koncentráky byly postaveny po válce. Ono sice každé odmítnutí debaty je nebezpečné tím, že oponentem vyklizené pole se automaticky stane polem propagandy toho opačného názoru, ale na druhé straně každá debata s lháři do určité míry protivníka legitimuje tím, že mu dodává zdání opravdovosti. Problém tedy ani zdaleka není jednoduchý. Nebavit se a vyvolávat dojem, že snad na dané téma nám docházejí síly, nebo debatovat a budit zdání, že debatuje rovný s rovným? Babo raď!
Osobně si myslím, že se debatovat má až po určitý bod, v kterém soupeře odhalíme jako všehoschopného lháře, a pak důstojně opustit scénu. Já vím, ono se to lehce řekne... Pokus o vymazání nepohodlných historických postav z dějin nacházíme už ve starobylém Egyptě. Královnu Hatshepsut z 18. dynastie, která se oblékala jako muž a nosila falešné vousy, uvěznil její syn Thutmose lll, který nařídil zničení její svatyně a veškerého jejího zobrazení. Následuje faraón Akhenaten, který byl Hatshepsutiným vnukem, a jeho manželka Nefertiti, kteří provedli ve své době snad první náboženskou reformaci, když začali uctívat boha Atona jako jediného z bohů, jehož representovala podoba obelisku slunce a zřejmě tím položili základy k pozdějšímu vývinu náboženství do monotheismu. Akhenaten dokonce založil nové hlavní město v horním Egyptě, které pojmenoval Akhetaton a kam se s celým dvorem odstěhoval. Po jeho smrti se snad stala faraónem jeho milovaná manželka, nezvykle krásná žena, o jejíž kráse se vypráví dodnes. Intrikářstvím kněží byla zřejmě otrávena, tedy „sesazena“, a teď nastalo to proslulé „gumování“ historie. Jakýkoliv kamenný hieroglif nebo portrét, který s ní nebo s jejím mužem měl co dělat, byl z kamenných stěn odmajzlíkován, tedy odtesán, a „ženský faraón“ zmizel v propadlišti dějin. Naštěstí nikoli na vždy. Takže nic nového pod Atonem, promiňte pod sluncem.
Ona sebedůkladnější cenzura nemůže zničit všechno a především ne nové myšlení. Může je jen na čas zastavit, ale čím déle je drží pod povrchem, tím větší tlak zadržuje, až posléze dojde k výbuchu. Nutno přiznat našim ideovým odpůrcům, bývalým komunistům, mistrovský tah, když se rozhodli vedoucí úlohu strany ve státě pustit a vykoupit se tak z odpovědnosti za marasmus, do kterého celou společnost uvrhli. Vedoucí úlohy se zbavili lehce, ale majetek a pozice nedali a nedají. Monopol moci je teoreticky otevřen i včerejším „nepřátelům lidu“, ale ti o něj musí bojovat, dobrovolně nebude vyklizena ani jedna pozice.
A zde právě vidím náš největší nedostatek. Opozice k vládnoucí hospodářské elitě propojené na politiku, která má za úkol dobyté pozice ohlídat, je nejednotná, kolísavá a hlavně nemá žádný plán, žádnou ideu, která by sjednotila lidi dobré vůle a učinila je skutečnými oponenty. Myslím tím lidi nenamočené v sametovém a předsametovém divadle. Chybí nám chuť se poprat a naše nejlepší mozky (především mladé mozky) se upínají povětšině k tomu, jak se z toho dostat individuálně, především emigrací. Nutno též přiznat, že se té mafiánské sebranky bojíme, protože moc dobře víme, že oni se nezastaví před ničím. Sice se občas blýskne na lepší časy, ale aby z toho zapršelo, toho se moc obávat nemusíme. A že by zahřmělo a prásklo, to už vůbec ne! Historii nám sice nevygumovali i když se jí snaží vykládat po svém, ale chuť organizovat se, angažovat a bojovat ano.
Mám dojem, že my se do té slušné Evropy při nejlepším „promrháme“ přes dvě až tři generace. Ale to je jen sen. Sen starého emigranta, který moc dobře ví, že bez boje se nedocílí ničeho, jen se stabilizuje status quo.... A čím déle to trvá, tím je to zažitější a nezviklatelnější
