Stává se, že událost spíše nepatrného významu vrhne světlo na záležitosti podstatně rozsáhlejší a významnější. Možná se vlastně takové světlo dá při troše rétorického umu vykřesat z kdejaké pitomosti, ale do tak obecných soudů se raději pouštět nebudu. Jde mi o událost – či spíš průběh událostí – zcela konkrétní, totiž toho, co souvisí v pražskou sochou maršála Koněva.

Socha byla vztyčena na samém začátku osmdesátých let a zdánlivě bylo všechno v pořádku: maršál přece velel vojskům, která v roce 1945 osvobodila Prahu, byl to tedy osvoboditel, jemuž jsme právem vděčni. Jenže roky běžely, komunismus padl a naskytly se dříve potlačované protivné otázky. Má být oslavován – protože pomníky se stavějí těm, koho chceme oslavovat – člověk, který sehrál tak neblahou úlohu při potlačení maďarského povstání v roce 1956? Chceme oslavovat člověka, který měl tak významnou roli při stavbě neblahé berlínské zdi? Je vhodné a správné takovou oslavou pomíjet to, co pro osvobození Prahy udělali vlasovci? Není taková oslava překrucování dějin? Neznamená ta socha, že ač se změnily poměry, lpíme stále na „jediném správném“ (tj. „jediném povoleném“) výkladu minulosti? I umístila radnice u pomníku ceduli v doplněným životopisem maršála.

Taky myslím, že by se pomníky neměly jen tak pro nic za nic odstraňovat, součástí našich dějin je přece i to, koho jsme kdy oslavovali a proč. Rozhodně soudím, že by měl v Praze stát pomník Radeckého i mariánský sloup, které byly odstraněny, když se změnily politické poměry. (Přiznávám ovšem, že vidina Stalinova pomníku vysoko nad Letnou mne až děsí – i když mi každý řekne, že by to byl dneska obrovský kšeft… jenže mě obrovské kšefty zas tak moc nezajímají.)

Trochu komické je, že si vůbec nejsem jista, zda by dnes běžný mladý člověk věděl, kdo byl Ivan Koněv – kdyby ovšem nebylo tahanic kolem maršálova pomníku, které těžko mohly uniknout komukoliv, kdo aspoň letmo sleduje veřejné dění. Je to tedy mimo jiné veřejná lekce z dějepisu. A zároveň praktické cvičení. Rozpoutali ho především ti, kdo pomník už nejednou polili barvou. V médiích se jim říká „vandalové“ a já si nejsem jista, zda je to přiléhavé: i za komunismu se přece vyskytovali lidé, kteří svůj nesouhlas vyjadřovali podobným nebo drsnějším způsobem. V případě hanobení Koněvova pomníku jde rovněž jednoznačně o politický projev, o vyjádření názoru.

Celkem chápu, že by se představitelé městské části rádi problému zbavili tím, že pomník odsunou někam jinam; nejspíš soudí, že ho před dalšími útoky nejsou schopni ochránit, už s tím mají zkušenosti. Já bych byla radši, kdyby Koněv zůstal tam, kde ho postavili, jako pomník myšlení v letech, kdy vznikl, ale aby byla jeho historie zřejmá. Jen by se to muselo asi udělat nějak jinak než tabulkou – nějak tak, aby se ke Koněvovi nemohl nikdo dostat. Nejspíš by to nebylo jednoduché, ale stálo by to za to.

LN, 13.9.2019