Se zájmem člověk sleduje současnou debatu z daleké Kanady - země, která je z velké části na přílivu uprchlíků vybudována. Zvláště když povedený pan prezident České republiky nabádá ty, co zase nabádají pomoc uprchlíkům, aby si do domácnosti vzali alespoň jednoho z nich.

Shodou okolností když se moje uprchlická rodina z nově komunistického Československa na podzim roku 1948 ocitla v New Yorku, tak se nás ujal člověk, jehož rodina do Ameriky dorazila už někdy v sedmnáctém století. S bratrem jsme se doopravdy do jeho rodiny nastěhovali a on pak u nich o rok později dokončil střední školu.

To ovšem tehdy byla jiná Amerika – i když si uvědomovala, že příliv emigrantů znamenal pro ni v určitém smyslu nesmírné bohatství, občas se děsila nad tou obrovskou vlnou poválečných vyhnanců z Evropy a snažila se ji alespoň omezovat

Byla tu však také Kanada a Austrálie a některé země Jižní Ameriky, které uprchlíky přijímaly s poněkud větší ochotou, i když začátky tam byly často těžší. Nakonec však i americký kongres odhlasoval zvláštní zákon, který se týkal specielně uprchlíků, tedy ne přistěhovalců.

Rozdíl mezi nimi není dnes tak rozeznatelný, jak se na první pohled zdá. Jestliže se člověk obává vojenské služby v nenáviděné vražedné armádě, povinného zmrzačení pohlavních orgánů svých dcer, bombardování anebo dokonce vytvoření bojiště z ulice, ve které bydlí, jde opravdu jen o jakéhosi vykuku, který vidí přes plot zelenější trávu?

V šedesátých letech jsem sloužil jako špatně placený oficiál s honosným titulem Rakouský zástupce Amerického fondu pro československé uprchlíky. U Českých Velenic prorazilo do Rakouska skrze železnou oponu nákladní auto s asi deseti uprchlíky. Měli k útěku zcela rozdílné důvody, které se sice hodily rakouským novinám, ale na jejich konečném rozhodnutí kam emigrovat to nic nezměnilo. Skoro všichni emigrovali do Spojených států se statutem hrdinů studené války.

Na druhé straně si vzpomínám na jednoho poinvazního „uprchlíka“ z roku 1968, který už jednou na Západě byl. Poprvé totiž přešel hranice do Německa v roce 1948 a pak tam z nějakého důvodu zavraždil manželku. Odseděl si snad patnáct let v celkem fešácké německé věznici, než byl vrácen do Československa. Ovšem jen na několik krátkých let, než přišla Sovětská armáda a tento pán měl znovu důvod k útěku na Západ. Přiletěl do Vancouveru, kde se vše provalilo, ale tehdejší shovívavá kanadská vláda ho tentokráte nevyhostila: prý byl už dostatečně potrestán.

To vše jen namátkou ilustrace toho, že jak definice uprchlíka tak zacházení s ním záleží z velké části na tom, kdy a kde se člověk s údělem uprchlíka zabývá. Rozhodně není záhodné k problému přistupovat bez určitých znalostí, zkušeností a hlavně ovšem s určitou dávkou soucitu.

Když však jde o roli této České republiky - tedy země, která za posledních sedmdesát let zažila odliv tří mohutných uprchlických vln - s několika zářivými výjimkami nemůže být člověk postupem jejího obyvatelstva vůči uprchlíkům obzvláště nadšen.

Asi to má co dělat s přílišným lpěním na té rodné hroudě. Filosof Václav Černý před lety ve svých pamětech definoval čecháčkovství jako „směs intelektuální nedochůdnosti a mravní či charakterové slabosti“. Jsem přesvědčen, že od té doby se vlivem otevřených hranic, různých těch internetových vymožeností, výukou cizích řečí a obecnému rozšiřování obzorů hodně změnilo.

Myslím tedy k lepšímu: patrně jsme tedy z toho nejhoršího čecháčkovství venku.

Ale vyhráno ještě zdaleka nemáme.