Objevily se na internetu a jeho diskusích názory naznačující, že snad Milada Horáková byla podle komunistických zákonů souzena oprávněně. To si ostatně myslí i omilostněná exžalobkyně Brožová-Polednová. Snad jen ten provaz byl jako trest "moc přísný".

Jen pieta vůči dr. Horákové a jejím druhům, kteří byli na popravišti, jak ukazují některé studie, komunistickými sadisty utýráni (udušeni), brání v používaní expresivnějších výrazů. Budiž ale jasně řečeno: komunistický režim (ve smyslu režimu usurpovaného komunistickou stranou, nikoli systému prosazujícího nějaký komunistický ideál, o který nikdy nešlo a reálně jít ani nemohlo) byl diktaturou nelegitimní. Proto, i kdyby Horáková a ostatní vyvíjeli jakoukoli protirežimní činnost (v těchto případech nikoli protistátní, neboť boj proti zlu totality ve prospěch svobody státu demokratického nemůže být činností protistátní, ačkoli samozvaní usurpátoři to tak bezpochyby chápali), musí být jejich soud, trest a jeho děsivý výkon (při němž i sama soudružka dělnická prokurátorka přiznala, že se málem pozvracela) považován za všech okolností za akt nejhrubší nespravedlnosti.

Pokud by to někomu nebylo jasné, připomeňme, že jakýkoliv postih lidí, kteří pozvedli hlas či zbraň proti bestiálnímu nacistickému režimu za protektorátu, byl nelegitimní a nespravedlivý. Bez ohledu na to, co bylo či nebylo uvedeno v tehdy platných paragrafech. (Ostatně i židovský národ byl v čase holocaustu vyvražďován "podle zákona".)

Pozor: Nehovořím zde o kriminálních činech, ale o politických v širším slova smyslu.

Tak jako byl legitimní odpor proti nacismu, byl legitimní i proti komunismu.

Dr. Horáková byla demokratka. Ano, to je nutné přiznat, demokratka levicové orientace. I ona má svůj podíl na ledasčem, co za třetí republiky (květen 1945 - únor 1948) znehodnotilo renomé československé demokracie. Viz například onu právní ohavnost zvanou Lex Schwarzenberg.

V této souvislosti budiž řečeno, že legitimita třetí republiky, jakkoli je právně nezpochybnitelná, je z hlediska politického, přesněji z úhlu pohledu stoupenců autentické liberální demokracie, pouze částečná – úměrně tomu, jak omezená byla politická soutěž (limitovaný počet partají, které se směly ucházet o hlasy voličů, neexistence autentické parlamentní opozice díky systému Národní fronty).

V této souvislosti budiž dále připomenuto: na příkladu životního osudu Milady Horákové vidíme, k jak tragickým koncům vedou jakékoliv experimenty s demokracií. Jistěže ve jménu světlých zítřků a za použití instrumentu známého jako dobré úmysly. (Občas přátelům říkávám: nezapomeňme, že i Hitler to jistě myslel dobře. S německým národem.) Sotva se republika zbavila hnědých ďáblů, přišli rudí – těm jsme ovšem sami připravili cestu. Přesněji: připravili jim cestu všichni levicoví demokraté té doby, včetně Milady Horákové, kteří přestali důsledně hájit posvátné principy autentické demokracie. Sama dr. Horáková na to doplatila způsobem nejkrutějším.

To není výčitka a už vůbec ne omluva zločinů, které na ní českoslovenští lokajové Kremlu spáchali. A ani v náznaku nejde o vyvolání dojmu ve stylu "může si za to sama". Nic takového.

Je to jen memento, dnes možná aktuálnější než kdy dříve. Má podobu do daleka blikajícího majáku s varováním, kam až to může dojít, když se hraje na samotné autové čáře demokratického hřiště, ne-li, nechť nás toho Nejvyšší uchrání, viditelně za ní.