Pravděpodobně existuje potenciální síla, alespoň pozorovatelná v české společnosti, jejímž motorem jsou hlavně akumulované emoce a mohou ji aktivovat média. Povšiml jsem si tohoto fenoménu letos, v souvislosti s přímou volbou prezidenta republiky a na přelomu tisíciletí, v průběhu takzvané krize v České televizi. Svůj postřeh jsem popsal na webu Neviditelný pes, v článku, který jsem možná nešikovně nazval Mocná síla probuzená pohádkou o Karlovi.

Protože část čtenářů patrně měla za to, že straním některé ze zájmových skupin, které se při zmíněných událostech střetly, rád bych věc uvedl na pravou míru.

Nejde a nešlo mi o to projevit někomu sympatie, ale pouze o popis poměrně komplikovaného jevu. Jednou z příčin jeho existence je skutečnost, že postmoderní doba čili globalizace si vynucuje individualizaci. V tom se shodují i názorově trochu rozdílní sociologové jako Zygmunt Bauman či Ulrich Beck. To znamená relativní osvobození jedince od všech sociálních vazeb, jako jsou například vztah k národu nebo rodinná pouta. Na jednu stranu tím člověk získává velkou mobilitu, která je předpokladem pro velké ekonomické výkony a tím pádem i vysokou spotřebu zboží a služeb. Na straně druhé jedinec v důsledku slabé socializace ne tak docela dospívá a zůstává, jak si všiml sociolog Benjamin R. Barber, infantilní, se všemi problémy, které z toho plynou. Jednou z těchto významných potíží je ztížená schopnost přenášet emoce na druhé v důsledku citové deprivace a také pro značnou flexibilitu citových vztahů. Pokud budeme věřit Sigmundu Freudovi nebo Carlovi G. Jungovi, nepřenesené emoce však nemizí, ale naopak se hromadí a přenášejí do podvědomí, odkud ovlivňují psychiku i jednání člověka. Velmi pohybliví jedinci jsou tak plní komprimovaných, nevyužitých emocí. Účinky mohou být tvořivé i ničivé. Připomeňme A. B. Breivika nebo erupce nepochopitelného násilí na amerických školách.

Přítomnost se vyznačuje nejen rozpadem sociálních struktur, ale také relativizací hodnot. Dnešní doba nás zbavuje kořenů, které nám bránily v pohybu, a snímá z nás také tradiční, morální závazky, jež nám znemožňovaly nabrat rychlost a přímý směr. Jen tak může naše produktivita růst. Od venkovských nevolníků přes městské nádeníky jsme ke skoro úplnému osvobození k práci a konzumu urazili opravdu velký kus cesty. Tak nějak by si to možná představoval Friedrich Nietzsche, ovšem bez praktického účelu, který nás přesahuje.

Nicméně právě tato nebývalá míra osobní svobody a v důsledku toho i obrovské variability okolního světa, vyvolává ve většině lidí nejistotu, obavy, tíseň, úzkost a strach. V prostředí, kde je skoro všechno možné, jsou bezradní a dezorientovaní, a proto neschopní si odpovědět na zdánlivě jednoduché otázky, které se vztahují k našemu bytí. Tyto nepříjemné pocity pak plodí velký hlad po bezpečném zázemí, čili pevných společenských strukturách a jasně daných hodnotách.

Jak jsem napsal ve svém předcházejícím textu, v člověku je velký přebytek neprojevené lásky a nevybitého vzteku. Teď dodávám, že ho rovněž velmi trápí neschopnost rozeznat dobro a milovat je či naopak pojmenovat zlo a to nenávidět. Tedy přenášet své city do svého srozumitelně pevně vystavěného okolí a tím v něm najít své místo. Místo toho se volně vznášíme v tekutém světě a své city dusíme v sobě.

Je sice pravda, že globalizovaný zábavní průmysl nedělá nic jiného, než že se nám v tom snaží ulevit. Jenže iluze je jen iluze a i bavit se je nakonec vyčerpávající a únavné. Taková úleva je jen dočasná a funguje v podstatě stejně destruktivně jako alkohol nebo pervitin.

O realitě, o autentických událostech, válkách, katastrofách, vraždách a podobně informují média. Ty ovšem nereflektují skutečnost v jejím tekutém stavu, ale předkládají publiku její zamrzlé obrazy, kterým novináři dávají jistou strukturu či kompozici. Jsou to mediální příběhy. Jejich přitažlivost spočívá v tom, že do nich lze projektovat nashromážděné pocity.

Mediální obsahy přitom nejsou zcela smyšlené. Jsou jistým otiskem toho, co nás obklopuje, a nabízejí tak v podstatě jediné záchytné body a pevné doteky v jinak neuchopitelném světě.

V postmoderní éře se spolu se sociálním, demokratickým státem drolí i původní role médií. Dnes média už dosluhují jako nástroj nezávislé kontroly fungování státu a postupně stát nahrazují. Prakticky to znamená, že je stále obtížnější rozeznat, kdo v koexistenci novinářů a politiků hraje vlastně prim. Příchod mediokracie není strašák, ale fakt, a moc médií spočívá hlavně v jejich schopnosti zmrazit tekoucí realitu do příběhu.

Mediální příběh, do kterého má možnost velké množství jedinců přenést své nevyužité emoce, to znamená dobro zahrnout láskou a zlo sežehnout nenávistí, může přechodně individualizované jedince spojit. Vznikne tak ad hoc občanské hnutí s cílem prosadit dobro a potrestat zlo. Napsal jsem již, že ne každý příběh dokáže akumulované city vyvolat a vytvořit hnutí. Obyčejně to musí být story, které přecházel jiný emocionálně silně absorpční příběh, jako byla v případě krize ČT narace o tom, že Česká televize je svatostánkem národní kultury a vůdcem smečky hlídacích psů demokracie. Vyprávění o spasiteli Schwarzenbergovi zase navazovalo na story o velkém filosofovi a umělci na Pražském hradě Václavu Havlovi. Příběhy, které umějí tvořit davy, musí vycházet jeden z druhého, tedy vytvářet generační řady.

Nejde mi o konkrétní obsah příběhů, ale o hypotézu skoro fyzikální, že tak, jak na jedné straně dochází k erozi staré, moderní společnosti, na straně druhé hromadí se nevyužité emoce. S touto emocionální silou dovedou pracovat média. V jistém smyslu to samozřejmě není nic nového. Dříve úlohu mediálních vyprávění plnily ideologie jako konstrukty nového uspořádání společnosti. V současnosti, kdy je přítomnost stěží uchopitelná, nelze na ní budoucnost stavět. Ideologie tedy nahrazují zmrazené obrazy skutečnosti ve formě mediálních příběhů.