31.10.2020 | Svátek má Štěpánka


SPOLEČNOST: Politiku nahrazují emoce a média

9.2.2013

Pravděpodobně existuje potenciální síla, alespoň pozorovatelná v české společnosti, jejímž motorem jsou hlavně akumulované emoce a mohou ji aktivovat média. Povšiml jsem si tohoto fenoménu letos, v souvislosti s přímou volbou prezidenta republiky a na přelomu tisíciletí, v průběhu takzvané krize v České televizi. Svůj postřeh jsem popsal na webu Neviditelný pes, v článku, který jsem možná nešikovně nazval Mocná síla probuzená pohádkou o Karlovi.

Protože část čtenářů patrně měla za to, že straním některé ze zájmových skupin, které se při zmíněných událostech střetly, rád bych věc uvedl na pravou míru.

Nejde a nešlo mi o to projevit někomu sympatie, ale pouze o popis poměrně komplikovaného jevu. Jednou z příčin jeho existence je skutečnost, že postmoderní doba čili globalizace si vynucuje individualizaci. V tom se shodují i názorově trochu rozdílní sociologové jako Zygmunt Bauman či Ulrich Beck. To znamená relativní osvobození jedince od všech sociálních vazeb, jako jsou například vztah k národu nebo rodinná pouta. Na jednu stranu tím člověk získává velkou mobilitu, která je předpokladem pro velké ekonomické výkony a tím pádem i vysokou spotřebu zboží a služeb. Na straně druhé jedinec v důsledku slabé socializace ne tak docela dospívá a zůstává, jak si všiml sociolog Benjamin R. Barber, infantilní, se všemi problémy, které z toho plynou. Jednou z těchto významných potíží je ztížená schopnost přenášet emoce na druhé v důsledku citové deprivace a také pro značnou flexibilitu citových vztahů. Pokud budeme věřit Sigmundu Freudovi nebo Carlovi G. Jungovi, nepřenesené emoce však nemizí, ale naopak se hromadí a přenášejí do podvědomí, odkud ovlivňují psychiku i jednání člověka. Velmi pohybliví jedinci jsou tak plní komprimovaných, nevyužitých emocí. Účinky mohou být tvořivé i ničivé. Připomeňme A. B. Breivika nebo erupce nepochopitelného násilí na amerických školách.

Přítomnost se vyznačuje nejen rozpadem sociálních struktur, ale také relativizací hodnot. Dnešní doba nás zbavuje kořenů, které nám bránily v pohybu, a snímá z nás také tradiční, morální závazky, jež nám znemožňovaly nabrat rychlost a přímý směr. Jen tak může naše produktivita růst. Od venkovských nevolníků přes městské nádeníky jsme ke skoro úplnému osvobození k práci a konzumu urazili opravdu velký kus cesty. Tak nějak by si to možná představoval Friedrich Nietzsche, ovšem bez praktického účelu, který nás přesahuje.

Nicméně právě tato nebývalá míra osobní svobody a v důsledku toho i obrovské variability okolního světa, vyvolává ve většině lidí nejistotu, obavy, tíseň, úzkost a strach. V prostředí, kde je skoro všechno možné, jsou bezradní a dezorientovaní, a proto neschopní si odpovědět na zdánlivě jednoduché otázky, které se vztahují k našemu bytí. Tyto nepříjemné pocity pak plodí velký hlad po bezpečném zázemí, čili pevných společenských strukturách a jasně daných hodnotách.

Jak jsem napsal ve svém předcházejícím textu, v člověku je velký přebytek neprojevené lásky a nevybitého vzteku. Teď dodávám, že ho rovněž velmi trápí neschopnost rozeznat dobro a milovat je či naopak pojmenovat zlo a to nenávidět. Tedy přenášet své city do svého srozumitelně pevně vystavěného okolí a tím v něm najít své místo. Místo toho se volně vznášíme v tekutém světě a své city dusíme v sobě.

Je sice pravda, že globalizovaný zábavní průmysl nedělá nic jiného, než že se nám v tom snaží ulevit. Jenže iluze je jen iluze a i bavit se je nakonec vyčerpávající a únavné. Taková úleva je jen dočasná a funguje v podstatě stejně destruktivně jako alkohol nebo pervitin.

O realitě, o autentických událostech, válkách, katastrofách, vraždách a podobně informují média. Ty ovšem nereflektují skutečnost v jejím tekutém stavu, ale předkládají publiku její zamrzlé obrazy, kterým novináři dávají jistou strukturu či kompozici. Jsou to mediální příběhy. Jejich přitažlivost spočívá v tom, že do nich lze projektovat nashromážděné pocity.

Mediální obsahy přitom nejsou zcela smyšlené. Jsou jistým otiskem toho, co nás obklopuje, a nabízejí tak v podstatě jediné záchytné body a pevné doteky v jinak neuchopitelném světě.

V postmoderní éře se spolu se sociálním, demokratickým státem drolí i původní role médií. Dnes média už dosluhují jako nástroj nezávislé kontroly fungování státu a postupně stát nahrazují. Prakticky to znamená, že je stále obtížnější rozeznat, kdo v koexistenci novinářů a politiků hraje vlastně prim. Příchod mediokracie není strašák, ale fakt, a moc médií spočívá hlavně v jejich schopnosti zmrazit tekoucí realitu do příběhu.

Mediální příběh, do kterého má možnost velké množství jedinců přenést své nevyužité emoce, to znamená dobro zahrnout láskou a zlo sežehnout nenávistí, může přechodně individualizované jedince spojit. Vznikne tak ad hoc občanské hnutí s cílem prosadit dobro a potrestat zlo. Napsal jsem již, že ne každý příběh dokáže akumulované city vyvolat a vytvořit hnutí. Obyčejně to musí být story, které přecházel jiný emocionálně silně absorpční příběh, jako byla v případě krize ČT narace o tom, že Česká televize je svatostánkem národní kultury a vůdcem smečky hlídacích psů demokracie. Vyprávění o spasiteli Schwarzenbergovi zase navazovalo na story o velkém filosofovi a umělci na Pražském hradě Václavu Havlovi. Příběhy, které umějí tvořit davy, musí vycházet jeden z druhého, tedy vytvářet generační řady.

Nejde mi o konkrétní obsah příběhů, ale o hypotézu skoro fyzikální, že tak, jak na jedné straně dochází k erozi staré, moderní společnosti, na straně druhé hromadí se nevyužité emoce. S touto emocionální silou dovedou pracovat média. V jistém smyslu to samozřejmě není nic nového. Dříve úlohu mediálních vyprávění plnily ideologie jako konstrukty nového uspořádání společnosti. V současnosti, kdy je přítomnost stěží uchopitelná, nelze na ní budoucnost stavět. Ideologie tedy nahrazují zmrazené obrazy skutečnosti ve formě mediálních příběhů.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.