Volební kampaň kandidáta TOP 09 na prezidenta České republiky Karla Schwarzenberga opět ukázala, že v našem státě potenciálně existuje dosti vlivné ad hoc neformální uskupení. Opět, protože toto momentální společenství projevilo svou sílu například již na konci roku 2000 v období takzvané krize České televize. Politolog Bohumil Doležel v článku pro německý list Die Welt tehdy popsal ono příležitostné sdružení jako "…takzvaná umělecko-publicistická fronta. Populární umělci, kteří mají v televizi praktické zájmy; frustrovaní intelektuálové, dědici někdejšího disentu; studentští revolucionáři z roku 1989, kteří mají dnes pocit, že jim byla revoluce ukradena. Mnozí z nich mají dobré vztahy s politickým Olympem kolem českého prezidenta. … A konečně česká veřejnost, nespokojená s tím, že se sliby politiků ohledně blahobytu uskutečňují příliš pomalu a příliš nedokonale: ani vláda pravdy a lásky za Havla, ani vláda neviditelné ruky trhu za Klause nesplnila jejich očekávání. A přísné potrestání viníků, které sliboval Zeman, se taky nekonalo."

Takový konglomerát nespokojených ve spojení s novináři, jak se ukázalo, dokáže probudit veřejnost a přimět ji k důrazné akci. Ve sporu o vedení ČT nebylo médium, které by nestálo na stejné straně jako "Doležalova" občanská příležitostná koalice.

Různé zájmy jednotlivců i skupin existují vždy. To, co spojuje ono přechodné občanské hnutí, ve které doufal Václav Havel a o němž je tu řeč, je zklamání ze změn, kterou sebou přináší přítomnost.

Ty aktuální, převážně bolestivé změny popisuje řada autorů.

Například Konrád Paul Liessmann ve své knize Teorie nevzdělanosti líčí, jak se současná informační společnost vzdálila řeckému ideálu vzdělanosti. Znalosti v dnešní době mají spíše těkavou povahu. Rozhodující není hloubka vědomostí, ale pružnost a tempo při jejich osvojování. Dnes na celé čáře vítězí povrchnost.

Zygmunt Bauman ve svých pojednáních o aktuální postmoderní civilizaci analyzuje rozpad všech odjakživa pevných společenských struktur od rodiny až po národní stát. Odhaluje také tenze i nejistoty, které toto rozleptávání reality přináší. O našich osudech často rozhodují síly, které neznáme a sotva kdy můžeme poznat. Ze sociologického pohledu je to návrat do pravěku.

Rovněž ideje vzaly za své. Smyslem a cílem je spotřebovávat věci i zážitky. Užívat si života. Banálně řečeno, prestiž závisí hlavně na míře konzumu. K tomu je ovšem třeba peněz. Čím víc, tím větší respekt. A protože peníze nesmrdí, hranice mezi dobrem a zlem je stále méně zřetelná. Křesťanská tradice se vytrácí z našeho světa.

Dnešek je neuchopitelný, tekutý a viníci, tedy ti, kdo způsobili krizi ať už morální, sociální, kulturní, politickou, ekonomickou nebo jinou, proklouzávají mezi prsty. Lidé jsou atomizovaní, zůstávají sami se svým existenčním strachem a tísní. I přes intenzivně provozovanou zábavu je to vyčerpávající.

Výjimečná možnost vstoupit do pohádkového světa, kde dobro je jasně odděleno od zla, proto přináší velkou úlevu. Je to příležitost návratu do starých dobrých časů, kdy vše mělo svůj pevný řád a kromě jiného, úcta se prokazovala spíš duchovní a charakterové velikosti člověka, než rozměrům jeho domu.

V jistém smyslu by se dalo říci, že v soudobém osamělém člověku je nashromážděno stejné množství neuplatněné lásky jako nevybitého vzteku. Při vstupu do pohádky ale obojí zahoří jasným plamenem. Dobro je zahrnuto přívalem hlubokého hřejivého citu a zlo sežehnuto zničujícím nenávistným žárem.

To je klíč k odhalení tajemství akceschopnosti "Doležalova" dočasného občanského hnutí. Jsou jím nevyužité akumulované emoce.

Přirozeně, že pohádkový příběh musí nejprve vytvořit a nabídnout média. Jakmile se báchorka objeví ve veřejném prostoru a je dostatečně věrohodná, aby si získala srdce jedinců, ztracených v amorfní přítomnosti, ožije jejich skutečnými city. Pohádka tím získává na atraktivnosti a média z toho těží. Díky tomu příležitostné hnutí nabaluje stále vice sympatizantů a získává na síle. Je téměř zákonité, že když je historka dobrá, na stranu dobra se jako první postaví celebrity a ti, kteří by jimi chtěli být. Pohádka potřebuje i hrdiny ve vedlejší roli.

Na rozhraní roku 2000 a 2001 novináři vyfabrikovali pohádku o zlém tandemu Václava Klause a Miloše Zemana, který se pokusil zotročit hodnou Českou televizi. Pravdu měla nahradit lež. Tento příběh v sobě shromáždil tolik emocionální energie, že málem položil tehdejší vládu.

Letos média vyprodukovala chytlavý pohádkový příběh o tom, jak hodnému, vzdělanému a vysoce kultivovanému české šlechtici Karlu Schwarzenbergovi, nositeli velkého morálního a kulturního odkazu Václava Havla, se snaží zlý bezpáteřní kariérista Jan Fischer, venkovský balík a Klausův potměšilý spoluviník zleva Miloš Zeman a další samolibé překážející nicky zabránit v tom, aby se stal naší prezidentem.

Pohádky jsou pohádky a se skutečností mají málo společného, přesto, paradoxně, mohou realitu měnit.

Mediální stroj poháněný komprimovanými emocemi začal pracovat.

"Někdo řekl, že Schwarzenberg je vzdor, což je úplný nesmysl a PR toho celého. Ale ten vzdor – najednou má člověk pocit, že se stal spolupodílníkem něčeho nového, lepšího, alternativního. Je to přece strašně přitažlivé, není? To celé je ale jen davová psychóza. Mistrovská propaganda," popsal běh mediálního mechanismu v rozhovoru pro Českou pozici vizuální umělec Jiří David.

Na otázku, kdo to řekl "že Schwarzenberg je vzdor", lze odpovědět, že například deníky Lidové noviny a Hospodářské noviny, které v první den prezidentských voleb jednoznačně podpořily Karla Schwarzenberga. Ostatní média tak učinila již předtím, vice či méně implicitní formou.

Pokud se David zmiňuje o psychóze, pak profesor Jiří Svoboda upozornil v této souvislosti na studii Irvinga L. Janise o psychopatologii spojené se skupinovým myšlením, "Victims of Groupthink". Podle Janise členové skupiny projevují agresivní emoční reakce vůči kritickým pohledům mimo skupinu. Jsou způsobeny zastřeným, vytěsněným vědomím, že se člen skupiny podvoluje skupinovému myšlení a vzdává se nezávislého rozhodování. Svoboda dodává, že ve vyjadřování a jednání příslušníků "groupthink Schwarzenberg", podporujících bezvýhradně volbu Karla Schwarzenberga prezidentem, lze skutečně pozorovat vysokou mírou emocionality Tato emocionalita podle něj vyplývá z frustrace ze současných poměrů. Jsme opět u nashromážděné lásky a vzteku.

Do pohádky pak vstoupily celebrity. Zdeněk Svěrák se svou Tříkrálovou výzvou, Věra Čáslavská s proklamací Sportovní legendy volí Karla, Ondřej Vetchý se svým videem a tak dále a tak dále.

Každý spěchal přispět se svou troškou do mlýna. Pohádka o moudrém a laskavém knížeti začala žít svým vlastním životem. Volební tým Karla Schwanzerberga mohl nanejvýš také něčím přispět.

Ne každá pohádka však dokáže akumulované city vyvolat a vytvořit ad hoc občanské hnutí velké síly. Obyčejně to musí být zkazka, které přecházela jiná emocionálně silně absorpční bajka, jako byla v případě krize ČT báchorka o tom, že Česká televize je svatostánkem národní kultury a vůdcem smečky hlídacích psů demokracie. Historka o spasiteli Schwarzenbergovi zase navazovala na pohádku o velkém filosofovi a umělci na Pražském hradě Václavu Havlovi. Narace, které umějí zapalovat davy, musí vycházet jedna z druhé, tedy vytvářet generační řady.

I mediální stroj poháněný láskou i zlostí zklamaných a osamělých a jím vytvořená "Doležalova" přechodná občanská koalice má však své meze. Už po prvním kole volby prezidenta ČR bylo pravděpodobné, že Karel Schwarzenberg se jím nestane. Pohádka poslední generace totiž většinou osloví jen ty, které nadchla už báchorka generace předchozí. Z výsledků prvního kola vyplývalo, že většina to není a sotva bylo v silách volební týmu něco s tím udělat.

Přesto zůstává faktem, že v české společnosti, stejně jako v kterékoli jiné, dřímá mocná síla živená potlačovanou vášní, kterou mohou nechat média kdykoli vzplanout. Její ničivá či tvořivá síla zaleží jen na povaze pohádkového příběhu, který novináři vypustí do veřejného prostoru. Pokud to bude modifikované vyprávění, které již jednou zasáhlo téměř každého, nastane všeobecné pozdvižení.

Autor je publicista