V Respektu č.28 vyšel rozhovor se spisovatelem Pavlem Kohoutem, kde 93 letý spisovatel hodnotí svůj dosavadní život. Při jeho četbě se dere na mysl jistá paralela s dnešním světem

Pavel Kohout byl po II. světové válce přesvědčeným komunistou. V prvních letech své tvorby oslavoval zmíněnou ideologii, psal divadelní hry, oslavující tvůrčí vzepětí mas atd. Bylo to v letech, kdy byl ještě Josif Stalin považován za boha, kdy Alexandr Solženicyn nenapsal ze svého románu Souostroví Gulag ani čárku, kdy lidé ještě měli důvod věřit komunistům, že oni povedou zemi lépe, než předválečné vlády.

V zmíněném rozhovoru uvádí, že svou druhou polovinu života – tedy zhruba od začátku normalizace – bere jako pokání za svou slepou víru v komunismus. že ze své blbosti se musí nakažený probolet a jen tak získá imunitu, i když mu zůstanou jizvy. Má pochopení pro ty, jejichž zranění z té hnusné doby jim znemožní odpustit ani tomu nejvíce napravenému komunistovi a považují každého takového za darebáka.

V druhé polovině života prožil pronásledování normalizačním režimem, byl šikanován a posléze mu bylo zabráněno vrátit se do vlasti a odebráno československé občanství. Svou „blbost“ odčinil literární tvorbou, která je dodnes vydávána, čtena a inscenována. Nikdy nepřijal žádnou veřejnou funkci, i když mu prý byla po Listopadu nabízena, nikdy nechtěl a aktivně odmítal jakékoli státní vyznamenání.

Pavel Kohout je ve věku, kdy již nemusí lhát sobě ani ostatním. Jeho slova jsou bezesporu upřímná a jeho posledních 50 let života svědčí o tom, že své pokání dovedl ke zdárnému konci.

Jiný muž – JUDr. Igor Stříž – rovněž v mladickém věku vstoupil do komunistické strany. Bylo to však v době, kdy již každý musel vědět, že ideologie třídního boje a třídní nenávisti jsou jen vyčpělým zbožím a že jde o bezostyšnou nadvládu totalitní moci nad obyvatelstvem. Pan Stříž do této strany vstoupil nepochybně jen proto, aby měl snadnější a rychlejší kariérní postup. Pochybuji, že věřil v beztřídní společnost a společenské vlastnictví výrobních prostředků. Z své funkce vojenského prokurátora pak dostal za mříže několik mladých mužů, jimž víra a přesvědčení bránila uchopit zbraň. To, že plnil do puntíku literu zákona, jej neomlouvá, jistě musel vědět, že trestá nevinné v rámci tzv. socialistické zákonnosti, která byla vším, jen ne logikou práva.

Pan JUDr, Stříž ve svém rozhovoru při jmenování nejvyšším státním zástupcem se sice omlouval za svůj vstup do strany, avšak ne již za své rozsudky, které považoval za správné. Jeho bažení po významném postu tak nějak zastínilo jistou etiku a mravnost, jež by měla být u zralého člověka na prvním místě. Jako pokání by jistě postačovalo, že onu funkci jednoduše nepřijme, právě z výše uvedených důvodů. Vystavil tím i jistý vzkaz do budoucna, že předpoklady pro výkon této velmi důležité funkce již nemusejí nutně znamenat morální vyspělost.

Nemyslím si, že pan JUDr. Stříž je nějaký gauner a darebák. Mám však pocit, že jeho postoj zapadá do současné doby, v níž doplňuje mozaiku jedinců, pro které jsou pojmy mravnost, etické postoje a zásadovost myšlenkovým second handem.