24.10.2019 | Svátek má Nina


SPOLEČNOST: Party, party, partičky

23.11.2010

Parta asi nejvíc přitahuje svou neformálností. Nevyplňují se v ní dotazníky, nedělají se statistiky. Příslušnost k ní někdy vyvolává až euforii. Všichni si v ní přece tak dobře rozumějí, jsou výjimeční a táhnou za jeden provaz. Čím je člověk v partě déle, tím zřetelněji si však uvědomuje, že je to složitější. O co menší je v ní formalismus vnější, o to větší je formalismus vnitřní. Party jsou přísně hierarchicky strukturovány. Vůdce, obestřený gloriolou nedotknutelnosti, má kolem sebe kruh propagandistů, kteří tlumočí jeho názory způsobem nepřipouštějícím alternativu. Kdo chce v partě obstát, případně se dostat mezi její autority, musí přitakat všemu, co od nich přichází. Navenek neformální společenství je sešněrováno konvencí vyrůstající zevnitř. Instituční společenství také vyžaduje určitou elementární poslušnost. Parta však vyžaduje poslušnost absolutní.

Všechny instituce jsou ohroženy tím, že se stanou vlivovými zónami všelijakých zájmových part a partiček. Ve finále může dojít až k prorůstání organizovaného zločinu. Počátky ovšem vypadají zcela nevinně. Bývají spojeny s působením nejrůznějších občanských iniciativ, lobbistů a kmotrů, kteří buď z titulu nějakého „vyššího principu“, nebo pod slibem výhod ovlivňují řídící orgány těchto celků. Nestandardní situace, k nimž v důsledku toho dochází, občas komentují politici a novináři. Poměrům v církvích se jejich komentáře zatím vyhýbají. Není však nestandardní třeba to, že pokud jde o věrouku, snese Evangelická církev prakticky všechno - i naprostou nevěru, zatímco v polohách společensko-politických zaujímá postoje až bojovně vyhraněné? To je zásadní odklon od novozákonní zbožnosti. Její důrazy jako by byly obráceny naruby.

Právě tento posun, až jakési teologické přepólování, na Evangelické církvi mnoha současníkům vadí. V oblasti víry se v ní stalo módou klást lidem otázky a vybízet je, ať si na ně sami odpovídají. Má to vyjadřovat evangelickou svobodu. V oblasti společensko-politické je jim však všechno nalajnováno bez pardonu. Věci „podstatné“, jsou tak relativizovány a věci „případné“ jsou povýšeny na zásadní. Ale lidé přece nepřicházejí do kostelů proto, aby jim tu někdo kladl otázky. Oni si s sebou přinášejí ty své a chtějí zde na ně slyšet odpovědi. Když je nedostávají a je jim navíc vnucováno, co nehledají anebo co se jim dokonce vysloveně příčí, jdou jinam. To je naprosto normální. Jen hlupák by si dal místo chleba vnutit ořezávátko. Toto teologické vyprázdnění ohrožuje řádné fungování církve a je jedním z hlavních důvodů trvale se vyprazdňujících kostelů.

Co je to za partu, která církev tlačí tímto směrem? Nejde o kompaktní skupinu s jasně ohraničenými okraji. Těch part a partiček je více. Všechny přitom spojuje odpor či přinejmenším lhostejnost vůči určité teologii. Žel, právě té od počátku pro život církve klíčové. Křesťanská církev umírá přímo úměrně tempu, jímž se této teologie vzdává. Apoštolské vyznání víry ji proklamuje slovy: „Věřím v těla z mrtvých vzkříšení.“ To není snadno stravitelná výpověď. Odmítnout ji však znamená zůstat vším svým myšlením pouze v intervalu mezi narozením a smrtí. S přívrženci této teologie zavřeného hrobu se setkáváme už v Novém zákoně. Apoštol Pavel ji zde ovšem zásadně odmítá a jejím příznivcům namítá: „Máme-li naději v Kristu jen pro tento život, jsme nejubožejší ze všech lidí.“ Nelze se divit těm, kteří ubozí být nechtějí a místa, kde se káže mrtvý Kristus, opouštějí.

Vinu za odumírání Evangelické církve nenesou komunisté, ale ztráta víry v těla z mrtvých vzkříšení, která má za důsledek sociálně-politicko-kulturní zploštění její teologie. Neschopnost vidět za horizont biologického bytí a současné opuštění osvobodivého reformačního důrazu na moc víry a na Boží milost, ji přivedly zpátky ke středověkému skutkařství. Pokud křesťan ztratí ze zřetele nebe, zbude mu jen zaprášená a upocená země. Místo osvobodivého a motivujícího zvolání „Kristus byl vzkříšen“ se tak z evangelických kazatelen ozývá zákonické „cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších…“ K činění dobrých skutků není třeba víry. Almužny dávají i pohané. Party a partičky, které církev tlačí k zemi – tedy k hrobu, reprezentují právě tuto mentalitu. Ztráta vnímavosti pro spásný dopad Kristova vzkříšení, je plodem jejich působení.

Proč někdo věnuje svůj zájem církvi, když se s jejím základním dějinným směřováním neztotožňuje? Nejspíš proto, že chce její strukturu využít k naplnění svých představ, ambicí a plánů. Církev je ve své instituční podobě prostorem, v němž se může zabydlet kdokoli. Musí z něj ovšem napřed vytlačit původní obyvatele. Nedávný „palácový převrat“ v Jednotě bratrské ukazuje, že ta myšlenka není vůbec nereálná. Aktuálně bychom se mohli třeba ptát, proč je taková snaha obepnout Evangelickou církev seniorátními faráři pro mládež? A proč církev podporuje vytvoření paralelní, právně na ní nezávislé mládežnické struktury? Je tomu tak proto, že množství mládeže nezvládá, nebo proto, aby ji uvolnila z vazby ke svým sborům a přihrála nějaké partě? Její věk je k tomu ideální. Doma je nuda a práce, zatímco v partě je zábava a noci jsou tam až do rána mladé.

Je zvláštní, že co jedny odpuzuje, druhé přitahuje. Někoho teologie mrtvého Ježíše z církve vyhání, jiný s pouze společenským rozměrem církve vystačí. Souvisí to s vírou a nevěrou, s očekáváním existenciálním nebo jen existenčním. Komu stačí splynout se skupinou, ten je v partě přátel zaštiťující se autoritou církve spokojen. Koho zajímá, co má dělat, aby měl podíl na věčném životě, ten ovšem s mrtvým Ježíšem nevystačí. Křesťanská, to znamená i Evangelická církev je historickou platformou pro tu druhou skupinu. Naši předkové nestavěli kostely kvůli koncertům, výstavám a přednáškám. Budovali je proto, aby se z nich šířila zvěst o Ježíšově vzkříšení a aby zde lidé oslavovali svého Spasitele. Ti, kteří dnes tyto kostely zklamaní opouštějí, jsou jich více právi než ti, kteří od nich mají klíče a jimž struktura církve slouží jen k naplňování jejich partikulárních zájmů.

Autor je evangelický farář








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.