Jdete-li přes pražskou křižovatku na Andělu, narazíte na mladíka s elektrickou kytarou. Zaujme už tím, že hrává písničku Born to Be Wild, která je zřejmě starší než jeho rodiče. Kde k ní přišel?

Nahrála ji skupina Steppenwolf v roce 1968, ale díru do světa udělala až o rok později. Tvoří asi nejchytlavější melodii filmu Easy Rider (Bezstarostná jízda), od jehož premiéry uplyne v neděli 50 let.

Easy Rider

Ten film je milníkem v příběhu americké kinematografie i společnosti, je kvintesencí kontrakultury 60. let. Zůstává svědkem jejího zenitu i blížícího se konce. Do kin šel týden před přistáním na Měsíci, čtyři týdny předtím, než Mansonova „rodina“ zavraždila Sharon Tateovou (těhotnou manželku režiséra Polanského), pět týdnů před festivalem ve Woodstocku, tři měsíce před tím, než první komunikace vzdálených počítačů v Kalifornii položila základ tomu, čemu teď říkáme internet.

Ten film zachytil kvas a vzdor 60. let od hnutí hippies přes protesty proti válce ve Vietnamu až po generační i sexuální revoluci. Ilustroval konflikt životních stylů, prostě to, co přináší konflikt mezi kulturní levicí a konzervativci, globalisty a identitáři, protitrumpovci a trumpovci. Přitom – což je možná nejzajímavější – není prvoplánově ideologický. Nelze o něm paušálně říkat, že ho točili levičáci pro levičáky, zatímco pravičáci na ně plivali.

Je to klasická road movie o mladých, kteří na motorkách projíždějí Spojenými státy. Ani představitele hlavních rolí – Petera Fondu, Dennise Hoppera a Jacka Nicholsona – nelze paušálně cejchovat jako levičáky či jinými nálepkami. Byla to spíše generační výpověď, a jak naznačuje chlapec s kytarou na Andělu, svým způsobem jí zůstává i pro generaci vnuků.

Brzy to pochopil i Hollywood, když nízkorozpočtový snímek (náklady pod 400 tisíc dolarů) vydělal na tržbách 60 milionů. A roku 1998 byl Easy Rider zařazen do Národního filmového registru při Kongresové knihovně.

Atmosféra Bezstarostné jízdy dýchla i do normalizačního Československa. Ne snad že by ten film šel do běžné distribuce, ale v klubových kinech se promítal.

Je obtížné jednoznačně říci proč. Možná proto, že působil jako protest pokrokové Ameriky proti reakčnímu (Nixonovu) establishmentu, tak ho cenzoři odkývli. Či proto, že lidé z branže ho takto cenzorům prezentovali – s pocitem, že na ně vyzráli. Faktem zůstává, že v jisté societě patřilo nejen k dobrému tónu, ale přímo ke společenské povinnosti film navštívit.

Autor této glosy nezná osobně nikoho, kdo by ten napohled „protiamerický“ film viděl a pohnulo ho to k protiamerickému postoji. Easy Rider u nás zůstává svědectvím doby i situací, kdy ideologické nálepky nefungovaly, ba fungovaly opačně, než jejich autoři zamýšleli. V tomto smyslu může být aktuální i po 50 letech.

LN, 10.7.2019