Charakteristiku národa vytvářejí procesy starší než dějiny samy, a přesto se mění od generace ke generaci podle toho, jakými zkouškami byli jedinci tvořící tuto množinu nuceni projít. Toť jedna stránka věci. Dále jde o to, že tuto informaci máme uloženou podobně jako sekvenci genů a realizace budoucích možností spočívá v jejím kódování.

A tady přichází kámen úrazu - výklad dějin je záležitost příliš intimní na to, abychom ho svěřili výhradně odborníkům. Jakmile to uděláme, zříkáme se možnosti toto naše dědictví samostatně zhodnotit a využít. Zvláště když si uvědomíme v jakých službách tito experti pracují.

Pojmy jako vlastenectví a národní hrdost mají někteří odstřelovači na mušce již dlouho. Nyní se však ocitají pod stále větší palbou. Jako přežitky, které k životu nepotřebujeme, ba hůře - jako to, co nám v normálním a zdravém společenském životě brání.

Tento věky starý mechanismus se ale jen tak ošidit nedá a drze se hlásí o slovo i tehdy, když se mu v jeho fungování snažíme zabránit platným úředním rozhodnutím. Chce to poněkud sofistikovanější formu a pozvolné dávkování už od raných školních let.

Když se konečně stane, že člověk přestane vnímat svoje kořeny nebo, ještě lépe, povede se ho přesvědčit, že ho zbytečně svazují a měl by se ve vlastním zájmu od nich odtrhnout, nezačne sice hned usychat, ale chybějící živiny si najde v něčem jiném. Ano - peníze a kariéra mu tento deficit začnou postupně nahrazovat, a časem tak nabývá dojmu, že mu ho mohou nahradit zcela a bezezbytku.

Podstatné však je, že se tímto krokem stává pro vládnoucí vrstvu ideálním občanem, kterého nebude problém si koupit. Teplá místa v Bruselu připravená těm loajálním vyvoleným pro případ odchodu ze spálené rodné země jsou jen vrcholným stadiem tohoto procesu. Noty jsou samozřejmě rozdány pro všechny stupně sboru, který do omrzení pěje píseň o smrtelném nebezpečí nacionalismu.

Přitom vědomí příslušnosti k vlastnímu národu vůbec nemusí znamenat nenávist k jiným, naopak - naše zkušenost s touto citovou vazbou nám umožňuje lépe ji chápat u druhých. Podobně jako naše vlastní rodinné vztahy nám pomáhají chápat a respektovat rodinné vazby našich sousedů.

Možná proto se ocitá v nemilosti obojí a existence rodiny i národa se architektům do plánů toho nového světového řádu nehodí. Národní cítění se toleruje snad jen u národnostních menšin, jinak se jedná o zastaralé konzervativní hodnoty a útočiště pravicových populistů, které by mohli preferovat jen hloupí a nevzdělaní voliči. Jistě, proto ta snaha o dovoz těch chytrých a vzdělaných voličů - nejlépe z Afriky, Pákistánu atp. Realizace projektu je v plném proudu: „Půjčte nám Evropu na pár desítek let a nepoznáte ji!“

Vraťme se ale do naší malé české kotlinky. Těch zásahů, co naše národní sebevědomí dostalo, bylo věru bezpočet. Marně se však někteří činitelé těšili, že tato zranění budou neslučitelná se životem. Proto se alespoň snaží staré rány otevírat a zanést tam patřičnou infekci. Tváří se jako starostliví rodičové, co svým dětem neustále připomínají minulé prohry, ze kterých odvozují jejich vyhlídky do budoucnosti: „Podívej se, jak jseš blbej a neschopnej, to ten Pepíček odvedle...“

Ano, málokterý Pepíček odvedle dostával takovou masáž, díky níž by byl jako my připraven vyhrávat mistrovství světa v poraženectví a sypání si popela na hlavu. Máme nejen spoustu takových vrcholových reprezentantů, ale i letitou tradici tuzemských i zahraničních trenérů, které spojují oboustranně výhodné smluvní podmínky - sponzoring versus důkladná znalost domácího prostředí.

Někteří naši reprezentanti jsou již natolik vytrénovaní, že se hlasitě podivují nad tím, jak může mít s tak hrozným národem jeho vláda vůbec trpělivost. A nakonec odhalí samotný účel tohoto tréninku: Na vůli takového lidu netřeba se ohlížet!

Jistěže tato technologie bývá uplatňována i na obyvatele jiných krajin, nicméně u nás má k tomu mimořádně vhodné podmínky. Příliš na tom nemění ani naše více než tisícileté dějiny, ze kterých si pro jistotu připomínáme spíše ty méně slavné úseky, abychom náhodou nezpychli.

Raději si necháme sugerovat, že nám léta poroby zlomila páteř, místo toho abychom zkusili vstát z nemocničního lůžka bez dovolení našich samozvaných ošetřujících lékařů, kteří by nás nejraději viděli neschopné vlastního pohybu, poslušně užívající předepsané léky.

On se ale ten český lev začíná dosti cukat a poslední dobou se dokonce pokouší vytrhnout si hadičky, které mu s takovou péčí zavedli ti, co to s ním myslí tak dobře. Jako by nevěděl, že euthanasie bývá mnohem příjemnější než dávka ze samopalu...

(autor je publicista, rocker a dobrodruh)