Kdejaký špatný komentář začíná v posledních týdnech zmínkou, co dobrého, ale častěji spíš špatného symbolizuje Českou republiku dvacet let po listopadu 89. Ani nyní nelze toto klišé nezopakovat. Necelé dvě desítky roků od zásadního společenského zvratu směrem k demokracii a právnímu státu mají mnozí pocit, že jsme opuštěni, bez nejvěrnějších spojenců, navíc se zadrhávajícím demokratickým systémem, v němž politická elita obchází Ústavu a není schopna rozumné domluvy.

Emoce však nepatří k nejlepším rádcům. Výbuchy vášní, lásky a nenávisti přenechejme latinskoamerickým telenovelám. Pokud jim podléhají politici, získáváme aspoň představu, koho nevolit.

Je smutný pohled na pravicové poslance a senátory, donedávna urputné hlasatele nejužší družby se Spojenými státy americkými, kteří dnes označují Američany za zrádce a prezidenta Obamu za zbabělce. Jeden z členů někdejší Topolánkovy vlády již v kuloárech položil výhružně znějící řečnickou otázku, kdo nyní bude Washingtonu schvalovat třeba vojáky pro zahraniční mise.

Rozčarování těch, co nadšeně přikyvovali Bushovu raketovému konceptu, který byl spíše ideologickým než obranným projektem, přetavuje nadšený transatlantismus v depresi z údajného ponechání střední Evropy ruskému vlivu. Jako bychom nebyli pevně jištěni partnerstvím se zeměmi Severoatlantické aliance a Evropské unie. Šiřitele paniky by snad mohlo omluvit jen to, že již dávno zapomněli na nosné multilaterální pilíře mezinárodní politiky a nahradili je dvoustranným vyjednáváním, klidně i nad hlavami a proti vůli našich nejbližších sousedů.

Bushova politika se řídila vírou - v novou osu zla, v šíření dobra ohněm a mečem, ve vlastní vyvolenost. Fanatismus nyní střídá chladný rozum a opatrné pragmatické našlapování. Obama nestojí o zapichování amerických vlaječek po mapě světa či o okázalé zastrašování zbylých silných hráčů, nýbrž o co nejefektivnější jištění bezpečnosti USA. Tak, aby mohl o to více sil, ale i peněz věnovat řešení domácích ekonomických a sociálních potíží.

Také s Moskvou je levnější jednat než soutěžit ve zbrojení. Aby si nedělala choutky na Českou republiku, budeme se teď muset pečlivě soustředit na důslednou společnou evropskou pozici vůči Rusku. Spekulace o ruských agentech u nás mohou mít smysl jen jako nenápadná obhajoba zájmu tuzemských bezpečnostních služeb o české odpůrce radaru. Protože špioni se činí napříč planetou a s lecjakými odznáčky v klopách. Samo o sobě to není nic nového. Ovšem jako součást spikleneckých teorií jsou atraktivní dvojnásob.

Bohužel právě spiklenecké teorie jsou u nás oněch dvacet let po listopadu stále tuze živé. Další z nich vzkřísil předseda sociální demokracie, když změnu stanoviska své strany ohledně volebního termínu zdůvodnil hrozbou zpochybnění předčasných voleb po vítězství ČSSD, jež by prý bylo součástí "zrůdného plánu" proti demokratické levici.

Nebylo přitom nic snazšího než po svržení Topolánkova kabinetu buď vyvolat předčasné volby ústavně konformní cestou - dodávám, že v tom případě už mohly být přede dveřmi -, anebo rovnou poskytnout čas Fischerově úřednické vládě až do května 2010. Potom by nebylo co zpochybňovat a koho pranýřovat. Stačilo málo: pouze si uvědomit, že demokracie, čili vláda lidu, musí navíc respektovat jistá pravidla, jistý právní rámec. A jsou-li pochybnosti o čistotě zvoleného přístupu, je lepší včas vybrat jiný, přesvědčivější.

Občanskou společností hýbe podezření, že na lotrovinách se politické špičky domluví snadno a rychle. Zato veřejný zájem v nich vyvolává vůli válčit. Ať už jde o opatření proti ekonomické krizi nebo o koncepce zahraniční politiky. Touha semlít politického oponenta jako kafemlejnek je silnější než naslouchání poptávce lidí po dialogu, konsensu, kompromisu.

Problémem naší stále ještě čerstvé demokratické správy země ve skutečnosti není ani proradnost spojenců, ani nefunkčnost demokracie. Jen si prostě stále ještě nedokážeme řádně vládnout a ctít všechna pravidla. Neumíme být silní a sebevědomí ani dovnitř, abychom integrovali nositele příbuzných vizí, ale ani navenek, abychom ofenzivně prosazovali naše národní zájmy. Není obtížné se hrbit před silnými a dělat svaly před slabšími. Jenže když se pak karta obrátí, získá navrch hysterie. Své si potom schytá Barack Obama, Ústavní soud i politická konkurence. Slabin máme věru dost. Utěšovat nás může snad jen to, že zatímco před dvaceti lety nám bylo trapně z tajtrlíků uměle u moci držených odpudivým komunistickým táborem, dnes se můžeme stydět sami za sebe, za svůj výběr politických reprezentantů, za svoje nelichotivé známky v rychlokursu demokracie.

Autor je členem představenstva Masarykovy dělnické akademie

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6