V mnohém má pravdu, v tom základním mu ale nerozumím. Tak musím začít svoji reakci na článek Tomia Okamury, který pod názvem Zase tu běhá strašák komunismu zveřejnil 20. 11. 2012 na svém blogu na serveru iDNES.

Argumentuje-li tím, že současný i minulý prezident nepohrdli podporou KSČM/KSČ, že Havel jmenoval po převratu premiérem nomenklaturního člena ÚV KSČ, že v řadách i těch nejpravicovějších stran byli a jsou normalizační komunisté, nelze než souhlasit. DNA sametové revoluce obsahuje nejen vznešené ideály, ale také důsledky kompromisu vyjádřeného sloganem "nejsme jako oni". Ten od samého počátku převratu vystavil červenou kartu logickým snahám postavit KSČ a komunistickou ideologii obecně mimo zákon. Dnešní snahy o totéž jsou sice stále logické i legitimní (vztaženo k zákonu 198/1993 o protiprávnosti komunistického režimu; s tím, že KSČM je nástupnickou partají KSČ), leč po dvou desetiletích fungování KSČM na tuzemské politické scéně by se jevily jako poněkud "nefér". Ostatně jsou bezpředmětné: k podobnému kroku chybí politická vůle. Zákaz KSČM dnes je prostě pasé.

Tomio Okamura doporučuje "mrknout na web KSČM", kde kdo chce, najde usnesení, v nichž se komunisté "nejen omlouvají všem obětem represí KSČ, ale také se od jakéhokoli násilí a diktatury distancují".

Osobně se jako pamětník na stránky komunistické strany dívat nepotřebuji (přesto jsem jej navštívil). Dodnes si pamatuji na přímé rozhlasové přenosy z mimořádného sjezdu KSČ, který se konal v prosinci 1989. Ano, komunisté si tehdy posypali hlavy popelem – a v Prohlášení k občanům ČSSR se omluvili. Za neoprávněné represe (existují snad oprávněné?), za veškeré příkoří "i členům strany". Dokonce vyjádřili "politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespekto­valo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77". A tak dále.

Člověk by jim to snad i uvěřil. Je tu ale háček. Prozření přišlo pozdě, příliš pozdě. Mám pro Tomia Okamuru otázku: Byli by komunisté ochotni učinit takové pokání, kdyby je k němu nedonutily okolnosti? V době konání mimořádného sjezdu (20. - 21. 12. 2012) se nacházeli v koutě, kam je zahnala situace, přesněji všelidový odpor vůči nim, jejich politice. Chtěli-li si zachránit alespoň zbytek tváře, nic jiného jim nezbývalo. Nechme teď stranou, zda se statisíce zničených životů dají "vyřešit" jedním kajícným prohlášením. Jistěže ne. Ale jakou hodnotu má ono prohlášení? Čím se (v principu) liší od "přiznání" vynuceného na nevinném člověku na mučidlech?

Tomio v pasáži "Kdo je komunista?" připomíná Pařížkou komunu. Tento odstavec uvozuje slovy, za něž je asi nejvíc kritizován: "Svým jménem se komunisté v původní podstatě hlásí - ač se to někomu nezdá – k asi nejdemokratičtějšímu systému, který svět poznal, to znamená ke komunismu ve smyslu komun … ." V další části článku uvádí: "Komu slábne paměť připomenu občanské revoluce, zvláště tzv. Velkou francouzskou revoluci (za minulého režimu měla v názvu ještě slůvko buržoazní – pozn. L. S.). Ve jménu občanských práv tu byl zavedený oficiální státní teror, politické procesy a masové popravy … ."

Jenom pro pořádek připomenu: Tomiem Okamurou velebení komunardi postříleli 24. 5. 1871 přes šest desítek lidí, z nichž "mediálně" nejznámější je římskokatolický arcibiskup Darboy (paradoxně zastávající ve své církvi liberálnější postoje: nadřazenost koncilu nad papežem, odmítnutí dogmatu o papežské neomylnosti). Nelze nevidět, že komunardi měli ve svém programu řadu pozitivních bodů, zejména v oblasti sociální politiky. Pro mě osobně je ale důležité, jak se vizionáři tohoto typu hodlají chovat k lidem jinak smýšlejícím. Jestli se "společenství svobodných a rovnoprávných lidí", jak je Tomio Okamura definuje, netýká čirou náhodou jen těch, kdo sdílí jejich vidění světa a zda pro jinak smýšlející neměli pouze vězení, kulku či gilotinu. Jako konzervativec jsem nikdy neměl valného mínění o francouzské revoluci z roku 1789; na rozdíl od Tomia Okamury nechovám ovšem sebemenší iluze ani o francouzských komunardech. Lidé byli vražděni těmi i oněmi.

Tomio Okamura překvapivě nezmínil jiné formy "komunismu" - způsob fungování jeruzalémského sboru prvotní křesťanské církve, praxi církve táborské z éry husitské reformace nebo izraelské kubucy. Všechny mají jedno společné: ve jménu vyššího a bez sebemenších pochybností chvályhodného a vznešeného cíle (křesťanská víra, efektivní obrana obce, taktéž obrana židovských osad proti arabským útokům a společné budování Země izraelské) více či méně omezovaly individuální lidskou svobodu. Na to Tomio Okamura zřejmě zapomněl: že kdo horuje pro jakoukoli formu komunismu, vždy je konfrontován s jedním a tím samým problémem - systémovým okleštěním svobody jednotlivce.

Vraťme se ale do současnosti – a pokud jde o význam slova komunismus, nalijme si čistého vína. Používáme-li pro režim panující v Československu v letech 1948-1989 termín komunismus, pak především proto, že jde o systém, v němž moc ve státě usurpovala, a to totálně, jedna politická síla – komunistická strana. Nikoli proto, že bychom v té době žili v jakémsi "reálném" komunismu.

Jaké bylo učení komunistické strany? Po svržení buržoazie půjde společnost cestou lidové demokracie přes socialistické zřízení ke komunismu. Komunismus byl konečný cíl veškerého snažení komunistické strany – tak nám to bylo znovu a znovu vtloukáno do hlav v občanské nauce ve škole, mužům na vojně, vysokoškolákům při studiu marxismu-leninismu.

Pro období 1948-1989 by tedy bylo správné používat termín socialismus. Je tu ale problém. K socialismu se hlásí také sociálnědemokratické, labouristické a socialistické strany na Západě. Je to samozřejmě jiný socialismus než ten, jaký jsme znali u nás před listopadem 1989. Jak tedy odlišit jeden od druhého?

Možností je celá řada. Podle mého názoru je nejsrozumitelnější používat pro časový usek 1948-1989 výraz komunismus, jednak z výše uvedeného důvodu (komunistická totalita), jednak proto, že žádný takový komunismus, o němž jsme se učili ve škole, vlastně neexistuje a dá-li Bůh, komunistům a Okamurovi navzdory nikdy existovat nebude. (Často jsem si říkal, jak komunisté, kteří se nám, věřícím, posmívali kvůli, podle nich, víře v neexistujícího Boha, sami věřili v něco tak iracionálního jako je ráj na zemi v podobě pohádkové vize komunistické společnosti.)

Tím se dostáváme k současné KSČM, Tomiem Okamurou . pochválené slovy: "Z KSČM se stala strana, která se demokratickou cestou snaží dospět k socialismu." Vskutku, je to tak. "Programovým cílem KSČM je socialismus," praví se v partajních stanovách (hlava II, bod 4). A dále tamtéž: cílem je "demokratická společnost rovnoprávných občanů, společnost politicky a hospodářsky pluralitní". O komunismu jako programovém cíli není ve stanovách ani slovo. Potud výborně.

Pojďme dál. V "Deklaraci o socialismu" z května 2008 nabízí KSČM svoji představu fungování společnosti. Je to jeden z levicových modelů, který mohou lidé při svobodné soutěži většinově přijmout nebo odmítnout. Ani zde se nedočteme nic o tom, že by KSČM směřovala ke komunismu.

Zbývá poslední nejasnost. KSČM a její apologeta Tomio Okamura by měli vysvětlit následující:

Jde-li této straně toliko o demokratický socialismus, jak je nám předkládáno, co znamená výraz "komunistický" v jejím názvu? Z logiky věci nedává žádný smysl.

Buď nám komunisté ve svých materiálech lžou a jejich cílem, byť nyní maskovaným řečmi o socialismu a demokratické cestě k němu, je skutečně komunismus (a tady se můžeme dohadovat, mají-li na mysli onu pohádkovou vizi nebo komunistickou diktaturu), anebo se komunismu (toho i onoho vzdali). V prvním případě jim Tomio Okamura skočil na špek a demokraticky smýšlející část občanů by se měla mít před KSČM na pozoru; v druhém pak nemá slovo "komunistický" v názvu strany co dělat. Je to jako kdyby se pomyslná Česká strana fašistická odvrátila od fašistické ideologie – a název partaje pozměnila na Fašistická strana Čech a Moravy (čímž se nechci žádného komunisty dotknout, je to jen příklad pro snadnější pochopení, o co mi jde).

Kdyby se KSČM přejmenovala na (pracovní návrh) Stranu demokratického socialismu Čech a Moravy a Tomio Okamura se pasoval na jejího obhájce, mělo by jeho počínání svoji logiku. Ovšem postavit se za KSČM v situaci, kdy nevíme, jak si termín "komunistická" v jejím názvu vysvětlit? To u demokrata s tak bystrým úsudkem, jakým Tomio Okamura bezesporu je, překvapí. Přiznávám, že více než hodně.