Tento článek vyšel v lednu 1992 v MF Dnes. Je příležitost, abych ho připomněl.

Docent Milan Černý se dostal k výzkumu činu Jana Palacha a jeho následovníků jako vedoucí týmu psychiatrů a psychologů, který dlouhodobě zkoumal účinky makrosociálního stresu, tedy závažných stresových událostí postihujících velké skupiny obyvatelstva. Tento úkol si jako tajný objednalo u našich odborníků vedení Civilní obrany ministerstvo vnitra. Výzkum měl přispět k získání poznatků o abnormálních psychických reakcích, které vznikají při makrosociálním stresu, i k nalezení cest vedoucích k jejich zvládnutí.

"V rámci tohoto úkolu jsme rovněž začali spolupracovat s oddělením popálenin kliniky plastické chirurgie v Praze, které tehdy bylo v Legerově ulici," říká doc. Černý. "Zjišťovali jsme, jaký druh chorobných psychických reakcí a jak často se objevuje u popálených lidí, protože takové poškození představuje těžký tělesný stres. Současně jsme si ověřovali, jakým způsobem - farmakologicky a psychoterapeuticky - se dají tyto projevy ovlivnit. Od roku 1966 jsme proto zajistili stabilní konsiliární službu, ve které se střídali lékaři z naší výzkumné psychiatrické laboratoře. Dne 16. ledna 1969, kdy se pokusil o upálení na Václavském náměstí student Jan Palach, měla tuto službu MUDr. Zdena Kmuníčková. Tato lékařka pak o něj pečovala po psychiatrické stránce, strávila u něj téměř všechny poslední dny a noci jeho života. Ve spolupráci s redaktorem Tůmou se jí rovněž podařilo natočit na magnetofon rozhovor s Janem Palachem. Je to jediný záznam jeho hlasu - pokud nepočítáme odposlechy pořízené estebáckým mikrofonem pod postelí, který lékaři a sestry, jakmile ho objevili, neustále zastavovali, kopali do něj a podobně."

Mimochodem, jednu kopii tohoto záznamu spolu s rozsáhlou objektivní lékařskou dokumentací schovával doc. Černý u svých příbuzných. Stále hledal možnost, jak tuto unikátní nahrávku dostat za hranice, ale chyběla příležitost, protože nesměl jezdit za hranice. Teprve když mu v létě 1989 povolili výjezd na odbornou konferenci do Holandska, domluvil se s kolegou-emigrantem dr. Jiřím Diamantem na složitém vyvezení záznamu, což se mu pomocí několika zahraničních kolegů v průběhu podzimu podařilo. Ale přišel konec komunismu u nás, takže v lednu 1990 vysílala poslední Palachova slova nejen Svobodná Evropa, ale i pražský rozhlas.

"Jan Palach byl naprosto duševně zdravým člověkem," potvrzuje doc. Černý. "Vyplývá to z rozmluv, které s ním měli jeho ošetřující lékaři, i z mnoha objektivních zpráv od členů jeho rodiny, jeho přátel a známých. Jeho čin nebyl sebevražedným pokusem, nebyl činem zoufalce - byl to promyšlený burcující akt. To, co uskutečnil, uskutečnil s rozmyslem. Velice přesně zvážil, co by mohlo zapůsobit v době, kdy se po počáteční vlně odporu proti okupantům začaly projevovat známky únavy a pasivity. Chtěl být burcující živou pochodní dalšího boje proti sovětským okupantům. Zapálil se s vědomím toho, že může zemřít, ale doufal, že přežije.

Když ho přivezli na oddělení popálenin, byl v těžkém šokovém stavu, ale psychicky byl natolik vyladěn, že s ním bylo možno hovořit. Opakoval, že si přeje, aby se lidé postavili za požadavek zákazu vydávání okupačního časopisu Zprávy a proti nastupující cenzuře domácích sdělovacích prostředků. Měl velký zájem o to, jak veřejnost reaguje na jeho čin, lékaři a sestry mu museli číst noviny, pouštět mu rozhlas. Překvapilo nás, jak se i v tomto těžkém stavu dokázal zkoncentrovat k tomu, aby ošetřujícímu personálu vysvětloval motivy svého činu. Mluvil také o tom, že je připravena celá skupina sebevrahů, kteří se rovněž zapálí, pokud nebudou jeho požadavky splněny. Ale nejspíš to byl od něj jenom psychologický nátlak - existenci žádné skupiny budoucích »živých pochodní« se nepodařilo prokázat. Vzhledem k rozsahu popálenin, které utrpěl, ho nebylo možno zachránit, a tak čtvrtý den zemřel."

A potom psychiatr doc. Černý zdůrazňuje: "Jan Palach byl člověkem s výrazným smyslem pro přímost, čestnost, pravdu a spravedlnost. Nebyly u něho zjištěny žádné chorobné znaky osobnosti. V době, kdy mnozí selhávali, kdy se ukazovala slabost lidí, se Palach projevil jako mimořádně statečný člověk, připravený k nejvyšší lidské oběti."

Dne 25. února zopakoval burcující Palachův čin student průmyslovky ze Šumperku Jan Zajíc. Zajíc se zúčastnil Palachova pohřbu, za splnění jeho požadavků držel u Národního muzea hladovku... Když viděl, že se Palachovy požadavky, které byly požadavky celého národa, neplní, rozhodl se stát další živou pochodní. Mluvil o tom s kamarády, doslechli se o tom jeho učitelé, ale nikdo ho nebral vážně. Pak odjel se spolužáky do Prahy, koupil si hořlavinu, kluci ho odrazovali, ale on se nedal. Uhořel v jednom průjezdu na Václavském náměstí, kde se podpálil.

"Můžeme s naprostou jistotou konstatovat, že ani Jan Zajíc nebyl nemocným člověkem, nebyl psychopatickou osobností," říká doc. Černý. "Stejně jako Palach měl i on výrazný smysl pro pravdu, čest a spravedlnost."

Dne 4. dubna vzplanula třetí živá pochodeň na náměstí v Jihlavě. Upálil se čtyřicetiletý technický úředník Evžen Plocek, delegát vysočanského sjezdu KSČ, který byl dodatečně prohlášen za neplatný.

"Rovněž Evžen Plocek byl člověkem se zvýrazněným smyslem pro odpovědnost, pravdu a spravedlnost," dodává doc. Černý. "I u něho jsme museli napsat jako motivaci mimosobní cíl."

Ovšem od 20. ledna do konce dubna 1969 se pokusilo o sebeupálení ještě dalších 26 lidí v České republice, z toho sedm jich zemřelo. Aspoň podle informací, které doc. Černý a dr. Kmuníčková dostali od velitelství VB; později už příslušníci VB nechtěli anebo nemohli spolupracovat.

"Ale ani jeden z těchto lidí k tomu nebyl podnícen nadosobní motivací jako ti tři, o kterých jsme mluvili," upozorňuje doc. Černý. "Udělali to z různých důvodů – někteří pod vlivem alkoholu, někteří následkem duševní choroby, někteří z afektu. Většinou tím chtěli řešit své osobní potíže, u některých měly tyto pokusy jenom demonstrativní ráz. K sebeupálení se rozhodli proto, že před sebou měli příklad Jana Palacha s jeho velkou odezvou. Tímto způsobem totiž mnozí chtěli zlepšit hodnocení svého činu v očích ostatních, někteří dokonce počítali, že tím zesílí nátlak na své okolí."

Sebeupalování nepatří do evropské kultury. Má tradici v budhistickém světě starou asi 1500 let. Tato tradice odvozuje svůj původ z určitých religiózních rituálních představ, o jejichž konkrétním obsahu se pražským psychiatrům a psychologům nepodařilo získat bližší informace. Avšak ani v Asii nebývá sebeupalování příliš časté. V šedesátých letech jsme četli o epidemii těchto sebevražd, které byly politicky motivované, u mnichů v Jižním Vietnamu, občas se vyskytují na Havajských ostrovech a v Japonsku, v roce 1965 se o to pokusil jeden řidič v Německu. V Evropě znali lékaři sebevraždy upálením jenom u těžkých psychopatů a vážně duševně nemocných, a to zcela výjimečně.

"Můžeme tedy konstatovat," uvádí závěrem doc. Černý, "že epidemie sebevražedných pokusů upálením, jaká proběhla v prvních měsících roku 1969 v českých zemích, je v celosvětovém měřítku unikátním jevem, podmíněným tehdejší společenskou atmosférou."

Se svolením autora převzato z www.karelpacner.cz