Kdo dnes projíždí po dálničním obchvatu města Plzně, měl by zpomalit u tunelu proraženého vrchem Valík. Zpomalit a zavzpomínat. Není to obyčejná dopravní stavba. Je to pomník úporné snahy úzce vymezené skupiny lidí utratit co nejvíc státních peněz a ztrpčit život maximálnímu počtu občanů. I na rozestavěném úseku dálnice D8 spojující metropoli se severem země, s Ústím a dále s Drážďany a Berlínem, bude hodně takových památných míst. Možná že by stálo za úvahu postavit tam bronzový jezdecký pomník Miroslavu Patrikovi z Dětí země. Velikán by neseděl na jezdeckém koni, nýbrž na úředním šimlovi. To je totiž metoda každého, kdo si usmyslí, že prodlouží budování a zvedne náklady nějaké veřejné stavby. Předpisů a zákonů je tolik a jsou tak nepřehledné a mnohdy protichůdné a orgánů a protiorgánů se kolem staveb motá nepočítaně a jejich úředníci poletují od jednoho psacího stolu ke druhému, že je dětinsky snadné najít nepořádky a nekorektnosti. O zbytek se pak postarají soudy.

Naposledy vyvolal pozornost veřejnosti výrok zmíněného Miroslava Patrika, jímž komentoval verdikt Nejvyššího správního soudu. Ten se už v únoru vyslovil proti stavbě napadaného úseku dálnice přes České středohoří a teprve koncem dubna vyprodukoval písemnou verzi rozsudku. Přitom úsek se už staví od loňského podzimu.

Z počínání bojovníků typu Miroslava Patrika mohou mít radost lidé jim názorově blízcí a pak samozřejmě stavební firmy. Vinou aktivistů se v Praze prodloužila stavba tunelu Mrázovka o dva roky a stála o osm set milionů víc. Dolní Smíchov o dva roky déle tonul ve smradu zbytečně spalovaných pohonných hmot. Od otevření tunelu se doprava v té oblasti citelně zklidnila.

Komu to posloužilo?

No samozřejmě těch osm set milionů šlo do něčích kapes.

Však také není pamětníka, který by zaznamenal nějaké stížnosti, natož pak nářky ze strany kapitánů stavebních firem. Kolikpak asi stál v celkových nákladech otevřených i skrytých onen slavný tunel ve vrchu Valík? Oficiálně stál jeden a půl miliardy (je dlouhý necelých 400 metrů). Slovo odborníka: „díky nízkému nadloží a šířce obou tunelů se nevytvořila přirozená horninová klenba“. Přeložena do obyčejné mluvy ta slova znamenají, že kopec není dostatečně vysoký, takže v něm bylo nutno vybudovat středový železobetonový pilíř. Celkově vzato, nákladný nesmysl, něco jako Stalinův pomník ve formě tunelu. Na každé dopravní stavbě najdeme takové pomníky. Vždycky se najde ruka, která ochotně zaplatí z veřejné kapsy dálniční přechod pro tah losů.

Ideologie ekologistů vychází z předpokladu, že automobilová osobní i nákladní doprava je rozmařilý vrtoch, který lze omezit, ba zlikvidovat šikanou a obstrukcemi. Do argumentační výzbroje patří tvrzení, že nově postavená dálnice jaksi plodí auta, jako se ve středověku myslelo, že blechy se líhnou ze špíny. Skutečnost je taková, že automobilová doprava je nezbytná součást toho typu civilizace, v němž žijeme, a že veřejná doprava ji nedokáže nahradit. Nepodařilo se to ani totalitním státům, které se o to snažily. Tím méně se to může podařit ve svobodné společnosti. Volná mobilita patří ke svobodnému způsobu života.

Ke svobodě ovšem patří i svoboda obstrukce a té ekologisté dosyta využívají. Je to v jistém smyslu hra na ochranu přírody. Málokde je podstata této hry tak demaskována jako v případu dálnice D8. Správní soud zdůvodnil svůj rozsudek mimo jiné tím, že ochrana přírody má mít přednost před dálniční dopravou. Soud sídlí v Brně. Není známo, zdali úředníci, kteří se na rozsudku účastnili, někdy v postižené oblasti byli. Automobily, které - až bude dálnice hotova - úsekem projedou za patnáct minut v režimu optimálního spalování pohonných hmot, a tudíž v režimu minimálních emisí, se teď prodírají hustě obydlenou oblastí po úzkých silnicích. Průjezd jim trvá nezřídka hodinu a déle a v nejhorším možném jízdním režimu, na nízký rychlostní stupeň, s maximální spotřebou. Takto vypadá v praxi obstrukční „ochrana přírody“. Zrůdné na tom je, že lidé z okruhu Dětí Země si upřímně myslí, že slouží dobré věci.

Je velmi pravděpodobné, že dálnice D8 dokončena bude, byť - vinou ekologistů - později a dráž, než bylo nutné. Tím ovšem budování dopravní infrastruktury nekončí. Obstrukčníci se přesunou na nová bojiště. Zase se povlečou roky a potečou miliardy, zase budou k nebi stoupat mraky zbytečně spálených výfukových plynů a na nebezpečných silnicích budou umírat lidé.

Veřejná debata kolem dopravních staveb je nezbytná. Měla by však mít svá pravidla a meze. K tomu by ovšem bylo třeba zjednodušit byrokratické manévry kolem těchto staveb. Jednoduchá a transparentní pravidla by byla zárukou rychlého a průhledného jednání. Jenže tohle zřejmě nechce už vůbec nikdo. Jestliže ekologisté a stavební firmy mají objektivně společný zájem, totiž prodlužování a prodražování, pak nad tím vším kraluje byrokrat, který má z papírových bitev smysl své existence. Proto je budoucnost temná, zahalená výfukovým kouřem.

LN, 14.5.2008