SPOLEČNOST: Obrana kuřáků
Ten dobrý muž věru měl zřejmě vůle dost, aby své předsevzetí naplnil - jiní se však trápit ani nehodlají. Co s nimi? Hlas lidu, hlas boží, praví také jiné přísloví. Ten současný český bůh je pro vykázání kuřáků v restauracích, ba i pivnicích a hospodách do zvláštních, nejlépe vzduchotěsně oddělených místností či prostor. V naší sídlištní hospůdce si to ale těžko dokážu představit - ač stojí vedle paneláků, má už svoji zakouřenou patinu dlouhověkosti, která společně se žlutými záclonami dobře zakrývá i zašlý, socialistický umakart. V první místnosti je výčep, v té druhé kulečník, automaty, stolní fotbal, šipky; ve výčepu sedávají mazáci, cizáci, tlupy a introverti, vzadu titíž - většinou ale spíš mladí, dredaři, máničky, i pár strejdů, co si také rádi zahrají. Ve vzduchu se tu občas vznáší i onen jiný dým, jenž by nikotinu mohl o pronásledování vyprávět ...
V případě prosazení navrhovaného zákona by provozovateli hospůdky nezbylo než zřídit nekuřáckou místnost vzadu a do výčepu natěsnat další stoly. Hluky a pachy by se prolnuly, zhoustlo by tam. Čistá nekuřárna by však nejspíš zela prázdnotou - aby sem totiž nešťastný drobný podnikatel přilákal ony spokojené rodinky, musel by zřídit i kuchyň, čisté záchody a provést totální přestavbu interiéru – kdopak by však chtěl investovat do šesté cenové skupiny na sídlišti? Do podobných podniků si lidé zajdou jinam a není jich málo. Život by tak nešťastnému hospodskému nejspíš zachránili už jen letní postávači venku s půllitrem v ruce.
V podnicích, kde ty čisté záchody s kuchyní mají, obvykle oddělené prostory k jídlu poskytují; jsou však ve městech i na vesnicích tradiční chrámy lidové družnosti, dialogu a zábavy, hospůdky, hostince, knajpy, bary a šantány, tradiční stavby z různých dob, ve kterých se lidé dobře zabydleli, protože ta zařízení dodnes fungují taková, jaká jsou. Každá židle tam má svoje dějiny, štamgasti tradičně zaujímají strategická místa poblíž výčepu. Nejde tu o čistotu, ale o atmosféru. „V této hospodě se kouří“ – lze si leckde rovnou přečíst nápis umístěný často mezi fotbalovými rekvizitami, nahými ženami a starobylými plechovými cedulemi, všemi těmi relikviemi mužům tolik milými. Necháme si to zničit?
Důvody, proč je tolik povolaných, kteří chtějí kuřáky pod záminkou ochrany nekuřáků předělávat, jsou v zásadě dva: altruistická snaha o dobro (kouření je špatné pro všechny), i kdyby se mělo prosazovat holí, jak to má koneckonců tradičně křesťanská Evropa pod kůží. Za druhé poukazují na nemalé zdravotní a sociální náklady na zhuntované, chrchlající pojištěnce – zdánlivě oprávněně, avšak kuřáci se státní kase přesto bohatě vyplatí: na daních podporují erár podobně štědře jako alkoholici a stejně jako oni se často namísto pozdějšího poklidného čerpání starobního důchodu předčasně odebírají na hřbitov. Přesto jsem pro, aby krabička cigaret klidně stála stovku - na tvrdou drogu, kterou nikotin bezesporu je, by stále byla levná, za požitky se platí a kouřit nikdo nikoho nenutí. Konec svobody je ale na druhé straně tam, kde začíná svoboda druhého – ten má sice právo, aby se mu nekouřilo pod nosem, musí ovšem kuřákům ponechat jejich doupata, kde platí pravidla jiná. Má svobodu jít jinam. Jako bude přítel dechovky jen stěží vyhledávat prostředí rockových koncertů, jako většina mužů netouží navštívit gay-club, tak nechť i nekuřák raději nechodí do nižších cenových skupin – nejsou pro něj zařízeny.
Zákazů a omezení tu máme už i tak dost: kdo by se toho byl nadál, že už je to nevratnou minulostí, kdy Kryštof nebyl ještě řidičům postrachem; po městech a vesnicích se uhánělo šedesátkou (a víc), bez hrozby nesmyslného flastru za světla v létě. Doba se vyvíjí – je stále více aut, práce, příležitostí, vzdáleností, a tak i peněz, drog legálních i nelegálních, lahůdek, tuků, cholesterolů, stresů. Kde už jde v tom civilizačním mumraji o život - na silnicích -, je společnost donucena omezovat lidem právo (své)volně se po nich prohánět: zákonem jim ukládá přísná pravidla, nasazuje na ně policajty, nutí člověka nakonec často – kvůli blbům – chovat se sám jak blb. Nepříjemné – jaká však pomoc? Tady jde ovšem o jiný případ: nekuřáky není třeba ještě víc chránit - nekouří se v dopravních prostředcích, divadlech, kinech, koncertních a výstavních síních, na sportovištích, v čajovnách, ba ani v mnohých samotných restauracích. Mají možnost navštívit hodně takových, jaké by tu chtěli mít obhájci inkriminovaného zákona všude - je nám toho zapotřebí?
Mají-li nicméně dobromilové, kteří se domnívají, že ano, na srdci skutečně zdraví všech návštěvníků restaurací, snad by tam tedy rovnou mohli navrhnout i zákaz konzumace alkoholických nápojů - jsou to přece tradičně podniky stravovací a alkohol si s nikotinem co do zhoubnosti nezadá. V péči o blaho lidí lze zajít ještě dál: tuková jídla jsou českým organismům osudová – zdravotnický průmysl musel vytvořit celá farmaceutická odvětví, jež státní kasu zatěžují neméně než oni rachitičtí filosofové života s cigárem mezi pysky. Zakažme tedy i ty třikrát přepalované minutky a nabídněme vegetariánská jídla. Kolik lidí tam však přijde? Nemáme snad už s tragickými dopady sociálně-inženýrských hurá-opatření vlastní trpké zkušenosti, jež by nám západní Evropa, kde leckde takové socialistické experimenty zkoušejí, tiše mohla závidět?
Abych snad nezavdal příčinu k omylu: sám jsem dnes už kuřákem rekreačním, vykouřím za den plus minus desetinu toho, co zamlada, takže už mi to eventuelně zase tak vadit nebude – v mém autě a na mém balkóně mi (zatím) žádný zákon ještě kouřit nezakazuje. A když to budu chtít rozjet jako zamlada, zajdu v naší hospůdce i do toho výčepu. A pokud by ten milý podnik zkrachoval a v jeho prostorách zřídili třeba půjčovnu DVD, sázkovou kancelář nebo solárium, budu holt muset někam jinam. Kdyby to však mělo takto dopadnout, nebude to nakonec škoda pro všechny?
