Americký prezident přišel, promluvil, zvítězil a odletěl a my máme zase utrum. Budíme se ze sna o kultivované moci, o politice s obsahem, o upřímném potlesku veřejnosti nekoupeném za pastelky před volbami, nevyvolaném jízlivými bonmoty. Zase tu máme to malé české experimentální divadlo a v něm Jiřího Paroubka, jehož jediným volebním programem je převálcovat všechno, co stojí mezi ním a premiérskou židlí, a jehož jedinými ukazateli na cestě za tímto cílem jsou sociologické průzkumy, protože vlastní nápady nemá; Davida Ratha, doktora, který vážně nemocným už jednou sebral léky, protože stejně umřou nebo je aspoň přestanou zajímat volby, a s likvidací poplatků to udělá zase, a z něhož jako z předchozího nenávist a negace jen kapou. Je tu i hladký a mlhavý Cyril Svoboda alias „Ten, který řekl to, co řekl“, jako ta voděnka obtékající bez zranění nejrůznější riziková témata; prezident, který se demokraticky neštítí komunistických hlasů, avšak ruší ho občanská společnost; komunisti, kteří se umějí chovat i demokraticky, když je to součást diverzní akce; socialistický pronajímatel bytů za tržní nájemné a zároveň nepřítel deregulace nájmů Křeček, nomen omen, který jistě ve Štrasburku od státu taky něco vysoudí, až oni tu deregulaci konečně nařídí; koaliční odbojáři, kteří shodí vládu uprostřed úspěšného evropského předsednictví, což ve světě nechápe celkem nikdo; Mirek Topolánek, který je sice šarmantnější, autentičtější, líp se poslouchá, pokud zrovna není sprostý, a vůbec je jinde než Paroubek, jenomže co naplat, pomohl mu vyhrát volby. Ministr Kalousek je taky chytrý, je i vtipný a nekonfliktní, jenže je to bůhvíproč lidovec. Dále Tlustý ve vířivce, Dalík v různých kavárnách…. a tak dále a tak dále. A pak jsou tu europoslanci, kteří jednou za volební období přijedou prošumět nějakým pořadem a odšumí zas na lepší, vlastně nebýt evropských voleb, nikdo si tu na ně ani nevzpomene... Rekvizitami v tom kuse jsou nábojnice v obálkách, kakaové boby, ztracené doličné diáře, kýčovité obrazy spřátelených malířů či bezedné losovací nádoby. Z jiného světa sem zabloudil vzdělaný a světaznalý, v žádné špíně nesmočený a lidmi respektovaný kníže Schwarzenberg, který si radostně mne ruce, jakmile se po probuzení v poslanecké sněmovně dozví, že vláda padla. Těžko se mu divit.
Tato scenérie se nám tedy od pondělí zase naskytla.
Byl tu však Barack Obama, lze se chvilku cítit jak v nějaké „standardní demokratické zemi“. Byl tu aspoň na otočku člověk, kterému jeho země – a tedy ani ta naše - není ukradená, který se neprorval k moci, jen aby si ji užil, jako to plánuje Paroubek, ale přesvědčil miliony lidí o svém programu a vida, nastoupil do funkce a začal ty věci dělat. Je jen příznačné, že na rozdíl od „našich“ zastupitelů, kteří neustále mluví o křeslech, americký prezident hovoří o úřadu.
Ale já si ten hezký obrázek hodlám chvíli uchovat před očima, a pomůže mi v tom televize, která mi za pár dní definitivně digitálně zhasne. Nebude žádná potměšilá Paroubkova tvář a pohrdavá dikce, žádné Rathovy zlé a uhýbavé oči a jedovaté bonmoty, nebude žádná recyklovatelná špína po kroužku zelených, které jsem posledně volila, omlouvám se, už to neudělám. Nebude užaslé sledování reality šou korupčních afér, z nichž se každý stejně vyčunkuje, ani pocit studu u amatérských předvolebních estrád. V souladu s metodikou duchovní praxe nebudou naděje a nebudou zklamání. Ostatně až bude čas na volby, mohli by se politici prostě nějak dohodnout, třeba obálkovou metodou, dát si páku nebo Škatule, škatule, hejbejte se, že by se za volby dost ušetřilo a mohlo by se to přidat do talónu na porcování medvěda. Přece hřiště s umělou trávou, šatnami a sprchami ve vesnici, kde nejsou ani kanály, to už něco stojí, tak ať pak nejsou zbytečné starosti.
Říkám si, zda by se nenašel nějaký mladý a zapálený právník, který by mi pomohl s jednou netradiční žalobou? Něco jako „Otrava veřejného prostoru politickými splašky“?
