Nevím přesně, co se dělo v Českém rozhlase 2, že byl zrušen dobrý a úspěšný pořad Kupředu do minulosti. Na nějakou interní pletichu bych usuzoval, ale nevím. Nevím ani, čím má být nahrazen, a ani mě to zvlášť nezajímá. Zajímalo by mě ale, čím podnítil pana Leoše Kyšu, novináře a spisovatele, k mimořádně hrubé reakci v týdeníku Reflex. Třeba se mu pořad nelíbil, dobře, ale to mohl vyjádřit kultivovaněji, nesahat hned po nejpeprnějších výrazech, jaké lze v pouliční češtině nalézt. Vrchol veřejnoprávního kretenismu... u racionálně myslících posluchačů pověst nejhloupějšího pořadu... ale, ale, pane Kyšo. To račte být spisovatel? Hm.

Já vím, on je to v zemích českých už takový obyčej: nediskutovat, ale vztekat se. Nekritizovat, ale urážet. Asi jsem tomu po těch málem už čtyřiceti letech v Zášumaví odvykl, že mi to vadí. Čítám německý tisk za těchto rozbouřených časů, sleduji čtenářské odezvy na internetových sítích, a jen málokdy shledávám shodu v tom, co píší noviny a čím se ozývá čtenářská veřejnost, dožraná až po tipec. Přesto nikdo nenapíše, že dejme tomu projev toho či onoho vládního činitele je vrcholem kretenismu, ani že má ten pán u racionálně myslícího posluchače pověst nejhloupějšího..., nýbrž věcně a konkrétně udá důvod svého nesouhlasu. Možná kostrbatě, možná neobratně, neníť každý nadán uměním formulace, ale slušně; ví, že dlaždičským vyjadřováním by racionálně myslícího čtenáře spíš odpudil než přesvědčil. Ale třeba pan Kyša ani nechtěl někoho přesvědčit. Třeba si chtěl jen pěkně zanadávat. V tom případě by byla vhodnějším mediem nálevna čtvrté cenové skupiny než vcelku vážený a oblíbený týdeník; trochu se divím, že mu ten výlev ducha vůbec otiskl.

Nebo je za tím přece něco jiného? Utrousil pan Kyša ve své filipice slovo cenzura; má to něco znamenat? Sám jsem v dotčeném pořadu působil dvakrát a bylo to velice prosté: paní Kociánová mi kladla otázky a já jsem na ně dle svého nejlepšího umu odpovídal. Ani náznak nějakého ovlivňování, ani na půl vteřiny jsem neměl dojem, že mě paní moderátorka řídí otázkami tam, kde mě chce mít. Ovšem... o čest mluvit v českém rozhlasu jsem se nedral, nýbrž jsem do něj byl pozván. Bylo by dobře, kdyby pan Kyša dopověděl, co míní tou cenzurou, jinak by se mohlo zdát, že se dral, byl ale nevyslyšen. Což zajisté nikterak nechci tvrdit, jen že takový dojem může vzniknout.

Ale zpět k tomu poněkud obhroublému vyjadřování, s nímž, pravda, není pan Kyša sám. Jistá dáma, již nechci jmenovat, označila aplikaci čínských léčebných metod v nemocnicích za debilitu... drahá paní: může být, že čínská medicina je neúčinná, že je promísena pověrami jako Popelčin hrách mákem, do toho Vám nechci mluvit; přisuzovat nemocničním lékařům debilitu je však přece jen drobátko přehnané. Disponuje čeština bohatým výběrem výrazů, jimiž lze vyjádřit pochyby či nesouhlas, a přitom určitěji; ona je ta debilita taková jaksi rozplizlá. Nadávka, ne argument.

No nic, nechci se nad nikoho vyvyšovat. Sám jsem býval takový, dokud jsem žil na půdě zemí českých, ba ještě nejaký čas poté, ó jejej. Jen každého odpálit, aby si to za rámeček nedal, co možná hrubě, výrazů nevybíraje... tak nás vychoval reálný socialismus. A držely se mě ty móresy ještě v exilu, než jsem si uvědomil, že se s nimi vyjímám mezi těmi vesměs pokojnými, zdvořilými lidmi kolem sebe jako svárlivý blázen. Což je vysvětlení, ne ale omluva; a vůbec už ne po šestadvaceti letech života v leckdy sice všelijaké, ale přece jen svobodě a demokracii. Dost dlouho se český člověk stylisoval do role plebejce, ba ještě si na ní jaksi zakládal; pomalu by bylo na čase zkusit to s rolí gentlemana. Nehlomozit po křupansku, když s něčím nesouhlasíme, ale ve vší slušnosti poukázat na předmět svého nesouhlasu, snad i s lehkou ironií, působivější než vzpěněná nevybíravost. Tak je to, vysoce vážený pane Kyšo, tak je to, moji milí rodáci.

Hannover, 23. prosince 2016