Za tuze pozvolné, zprvu pramálo viditelné destalinizace v sovětské říši k nějakému pokroku přece jen docházelo. Tam se například jeden literát troufl vyjádřit knihou, kterou jsem kdysi četl a z níž mi v paměti uvízly frustrace, trápení koncentráčnického vlčáka hlídajícího v gulagu. Celý svůj psí život si vylepšoval trápením vězňů, zakusováním se do jejich holení. A najednou – ještě za zloducha Beriji, než došlo k jeho užitečnému odstřelení - konec slastí, pes o ně přišel. Tedy se trápil, trýznil, pozbyl smysl života, marně se pokoušel okusovat příslušníky nevězněné veřejnosti..

Trpké pocity pozbyvší moci. Však moc je to nejúčinnější afrodiziakum: jakou věru může mít burza šanci proti svatému grálu, povzdechl si v Čechách narozený rakouský ekonom Schumpeter, posléze Hitlerovi uniknuvší uprchlík do zámoří.

Snažím si představit pocity bývalého bachaře Josefa Vondušky, jak asi jemu bylo při zjištění, že už nemůže či, přesněji, už by neměl vězně tupit, týrat svými nápady, například aby vlastním jazykem čistili záchodové mísy. Tak se aspoň o Vondruškovi proslýchalo. Ledajakým svědectvím by mohl posloužit Jiří Gruntorád, bývalý politický vězeň, nynější ředitel veleužitené knihovny Libri prohibiti v Praze.

Jak bolestivě aby chybělo náhlé pozbytí tak slastné moci, čím poté vyplnit potupné vakuum? Bachař Vondruška nalezl vhodnou kompenzaci svou přeměnou v zákonodárce, člena Parlamentu České republiky, zvolený to poslanec v řadách KSČM, straně lidí zvláštního ražení – jak jinak. Loňského roku ale doposlancoval a v listopadu liberecký soud se rozhodl posoudit kvalitu jeho vezeňského počínání.

Dotyčný ovšem všechna obvinění z nepravostí popřel, čistý jako lilie, ani příkrým slovem by nebyl ublížil.

Teď se ale v českých zámořských tiskovinách dočítám, že došlo k soudnímu odročení, pokračováno bude koncem ledna, s údajně pozměněnou verzí ex-věznitele,

ex-zákonodárce, nyní již připouštějícího, že k říznějšímu zacházení vskutku docházelo, nikoliv však porušováním tehdejších služebních povinností, nýbrž jejich důsledným dodržováním - však uplatňované surovosti měl v popisu práce.

- - -

V ideologické příloze týdeníku Tvorba (22. října 1986), se autor Otakar Baudyš věnoval „kritice jednostranných představ o dosahování svobody. Člověk ne vždy správně chápe, co je pro něho positivní a co negativní – co je a není jeho svoboda. Někdy se může dokonce cítit svobodným v nesvobodě a nesvobodným ve svobodě, takové situace jsou zvlášť charakteristické pro třídně antagonistické společnosti, ve kterých se vládnoucí třída záměrně pokouší o deformování vědomí potlačených.“

„Svoboda jako poznaná nutnost,“ to už víme od Engelse. „Takže když poznám, že musím držet hubu, poněvadž kdybych ji nedržel, přes ni bych dostal, to teda znamená, že tak jsem své svobody dosáhl?“ takto jsem byl tázán. Odpověděl jsem z opačného konce – co že je ta nesvoboda, kterou jsem prezentoval v několika gradacích, od špatného stavu k ještě horšímu.

Za prvé, mohu se ocitnout v situaci, že jsem nesvobodný, ale mohu se o tom nahlas zmínit a nic se mi nestane.

Za druhé, jsem nesvobodný, ale o svém stavu musím mlčet.

Za třetí a nejvíc nepříjemné a potupné - jsem nesvobodný, ale musím tvrdit, jásat, děkovat vládcům, že mi umožnili svobodným být. Takhle tu totalitu viděl už Orwell.

A za totality, jak padesátých let, tak té pozdější, normalizační, tento stav věcí náramně vyhovoal nemalému procentu populace. Však nikdy nebude nedostatek lidí málo schopných, nedostatečně talentovaných, teď ale s příležitostí uplatnění v podmínkách, které by jiný politický systém neumožňoval.

V osmdesátých letech jsem se zabýval průzkumem profilu a motivace příslušníků poslední uprchlické vlny. Otázka zněla: „Každý z nás znal značné množství členů KSČ. Ale kolik z nich je skutečných věřících komunistů? Pokuste se odhadnout v procentech: autentičtí bolševici, idealisté, kariéristé, oportunisté, kývalové, zpravidla primitivové, kteří souhlasí s každou vládní garniturou u vesla“. Souhrnný výsledek dopadl takto: idealisté 4 procenta, a ta velká většina oportunisté a primitivové, půl na půl.

Od takových odhadů ke konkrétní ilustraci: za víc než dvouleté vojenské služby, během níž jsem v uniformš černých baronů s lopatou bránil vlast, každý večer v úterý nás trýznili školením, ideologickou převýchovou. Tu měl na starost poddůstojník z povolání, jehož IQ by si s Albertem Einsteinem určitě nikdo nespletl. Uvedl se slovy „Kdopa tady umí číst? Mně to moc nejde. Tak vy to přečtěte a já vám pak vysvětlim, vo čem to bylo.“

Primitivové přetváření v RSDr. - doktory stranických věd. A s mocí, příležitostmi je pořádně k vlastnímu prospěchu využít. Žádný jiný režím by se k nim tak štědře, šlechetně nezachoval.

A byl to rovněž jediný druh režimu, který umožnil seniorům, blížícím se konci svého života, vyplnit mnohdy zkrušující samotu, prázdnotu, novým smyslem vlastní existence – nabídkou služby slídičů, udavačů. Pozorovat, zaznamenávat, co se v činžáku šustne. Odepsaní penzisté, a teď se někdo o ně zajímá s nabídkou náramné náplně jinak bezútěšné prázdnoty, a k tomu i pár korunek přidáno z estébáckého měšce..

KSČM má ve svých řadách víc členů než kterákoliv jiná strana, víc než všechny ostatní strany dohromady. Vždy bude dost závistivců, primitivů, tvorů osamělých, zatrpklých - a tak zaručujících takové avantgardě její nesmrtelnost.

A Vondrušku nikdo ovšem neodsoudí, na onu opačnou stranu vězeňských mříží se určitě nedostane. Ale bažení po moci, po onom slastném pocitu, dál potrvá a chybět bude.

Jenže naděje přece umírá poslední. Však realisté nevylučují advent mohamedánské varianty, s vlastní škálou hanebností pak k dispozici.

K O N E C

Ukázka z rukopisu právě dokončené knihy Češi v exilu - velikáni a malikáni

Neoficiální stránky Oty Ulče