Od roku 1977 do roku 2004 jsem byl pastorem zpočátku velmi malého, ale postupně rostoucího sboru. Snad nepřeháním, když řeknu, že od druhé poloviny osmdesátých let rostla moje autorita i mimo mou původní denominaci, kterou byla Českobratrská církev evangelická, a posléze i mimo Křesťanská společenství, s jejichž zrodem jsem byl tak či onak spjat.

Ve své pastorské dráze jsem udělal spoustu malých i velkých chyb. Některé se týkaly jednot-livců, jiné se týkaly celého sboru.

Netvrdím, že jsem činil pokání ze všech svých chyb. Některé jsem možná dosud ani nenahlé-dl. Ale mohu říci, že z mnoha chyb jsem pokání činil.

Proč o tom píšu? Chci se tím snad nějak vytahovat? Nebo ospravedlnit? Nikoli. Chci upozornit na jeden zajímavý moment. Kdykoli jsem přiznal chybu, moje autorita spíše narostla, než že by jí ubylo.

Mezi obrácenými křesťany je to celkem pochopitelné. Člověk se stává křesťanem, když po-chopí, že zhřešil. Není-li ochoten přiznat svůj hřích, nemůže přijmout odpuštění. Ten, kdo poznal hoř-kost pokání i sladkost odpuštění, si pochopitelně váží každého upřímného kajícníka, protože se s ním dokáže vnitřně ztotožnit. Naopak jsou mu podezřelí lidé vyvolávající dojem takové dokonalosti, že pokání vůbec nepotřebují, a jsou mu nepříjemní lidé, kteří si žádné své selhání nepřiznají, ale vždy ho nějak "vysvětlí". Stručně řečeno, přiznat chybu se mezi pravými křesťany považuje za známku síly, nikoli slabosti.

S ochotou přiznat chybu se ovšem nesetkáváme jen mezi křesťany. Vzpomínám si na dlouhá dvě léta vojenské prezenční služby za vrcholící normalizace (1972-1974). Moje pozice jakožto vojína - bohoslovce byla značně prekérní. Měl jsem na starost proviantní sklad a vzpomínám, jak kdysi nějaký nižší důstojník - byl to tuším podpraporčík - přišel, abych mu cosi vydal mimo stanovené hodiny. Trochu nerudně jsem se zeptal, proč nepřišel včas. "Hele, váhnul jsem…", odpověděl. Musím říci, že si mě získal. Mohl mě sprdnout. Mohl mi znepříjemnit život. On ale uznal chybu. Ano, jde o prkotinu, ale většina lidí v jeho postavení by si mě vychutnala.

Lidé ochotní přiznat svou chybu jsou vlastně docela oblíbení. Jen v politice jako by platil opak: Přiznat chybu se považuje za známku slabosti a je to vlastně rozsudek (politické) smrti. Protivníci takového člověka mu nic nedarují a vytvářejí dojem, že když se zmýlil v jedné věci, mýlí se i ve všech ostatních.

Myslím na to v současné krizi eura. Mnozí rozumní a nezaujatí ekonomové před deseti i více lety upozorňovali, že je to špatný projekt, který z hlediska dlouhodobého přinese spoustu potíží. Tehdy na ně významní politici nedali a euro prosadili. Zatím jsem neslyšel nikoho, kdo by se oněm prozíravým lidem omluvil. Přitom přiznání chyb je předpokladem účinného zachraňování toho, co se zachránit dá.

Politik, který je ochoten přiznat chybu, je pro mě důvěryhodnější než ten, který se "nikdy ne-mýlí". Nicméně ve světských kruzích bohužel neplatí to, co platí v kruzích křesťanských. Přesto sou-dím, že bychom měli vyzdvihovat politiky, kteří jsou schopni chybu uznat. A měli bychom se snažit vytvářet takové prostředí, aby přiznání chyby nebylo oním rozsudkem smrti.

Jak na to? Můžeme začít tím, že přestaneme lidi, kteří si myslí opak toho, co my, apriorně považovat za blbce nebo hajzly (odpusťte mi, prosím, tyto expresivní výrazy). Naše politická scéna je zbytečně polarizovaná; levicoví a pravicoví politici si navzájem programově nenaslouchají. Jednotlivé tábory se pouze utvrzují ve své "víře" a dbají na pravověrnost svých vyznavačů. Pokud bude ale každý jen opakovat svou "mantru", k řešení závažných problémů se nedostaneme.

Jak vznikala v církvi kacířství? Nebylo tomu tak ve všech případech, ale ve většině případů se hereze objevila tam, kde církev něco zanedbala. Hereze bývaly často nesprávné reakce na určitý deficit. Podobně je tomu s politickými hnutími. Většinou jsou reakcí na nějaký negativní jev. Vezměme si například hnutí "Okupujme Wall Street". Z tohoto poměrně amorfního hnutí zaznívají požadavky, které jsou naprosto nesmyslné a které by ve skutečnosti jen prohloubily problémy, jež slibují řešit. Můžeme se soustředit na poukazování na nesmyslnost těchto požadavků, ale tím nijak nezmírníme nespokojenost těchto lidí, která je do značné míry legitimní.

Celá Evropa, ale i naše země zvlášť, stojí před závažnými problémy. Nemylme se - nejde jen o to, abychom my měli "ty správné myšlenky", ale i o to, abychom vytvořili takovou politickou kulturu, v níž by problémy, jimž čelíme, byly vůbec řešitelné. Heslo "účel světí prostředky" neplatí. Ani v politice ne. Dehonestování oponenta může být líbivé - pro ty, kdo si už stejně myslí totéž, co my. K řešení skutečných problémů ale nepřispívá.

Psáno pro Konzervativní listy