Symbolem šlechtického rodu byl v dávných dobách erb. U většiny starých českých a moravských rodů neznáme přesné okolnosti jejich "vzniku", tedy důvod, proč a za jaké zásluhy byl onen první prapředek panovníkem obdařen erbem. Rodové heraldické pověsti české a moravské šlechty, mimořádně oblíbené v době renesance, nás často zavádějí až do dějin starověku či na vladařské dvory vzdálených koutů Evropy. Pouze dvěma starým moravským panským rodům dělnický původ nejen nevadil, ale dokonce ho přiznávaly s jakousi hrdou tvrdošíjností: páni z Boskovic a páni z Pernštejna.

Účelem rodové heraldické pověsti bylo připomenout současníkům udatenství dávného prapředka a vysvětlit, kde měl mocný rod svůj počátek. A tak si před návštěvou Přerova poslechněme příběh o pánech z Pernštejna, jak ho známe z nejstarší verze z roku 1539, ale který se měl udát již v roce 564 našeho letopočtu.

Podle této verze se praotec rodu jmenoval Vaněk, příjmením Vaňha, a pocházel z uhlířské osady Ujčov, ležící nedaleko dnešního hradu Pernštejna. Tehdejší bájný vládce země, markrabě moravský Jošt Vilibald Brandenburg, dlel právě na hradě Zubštejně. Po lesích v okolí hradu se potuloval divoký zubr, který škodil lidem a mnoho jich zabil. Markrabě vyhlásil, že bohatě odmění toho, kdo kraj zubra zbaví.

I uhlíř Vaněk zvíře mnohokrát v lese potkal, a kdyby před ním nevylezl na strom, jistě by jej také zahubilo. Jednoho dne, když Vaněk před zubrem zase utíkal, ukryl se ve své lesní boudě. Zubr na něj začal tak dorážet, že uhlíř již nevěděl kudy kam. Vzal tedy kus chleba, napíchl na prut a podal zvířeti. Tak mu podával postupně všechen chleba, co měl, a zubr se uklidnil. Nejen to, Vaněk mu pak vždy, když jej potkal, dával chleba, a tak si zvíře ochočil, že zubr bez něho nechtěl být a všechno si nechal líbit.

Když Vaněk viděl, že zvíře je ochočené, provlékl mu nozdrami houžev, upletenou z mladého proutí. Zubra přivedl na hrad Zubštejn k markraběti. Ten uhlíře pochválil a za to, že zvíře nezabil, ale přivedl je živé

..vyjdouce markrabě na příhrádek a vidouce takové zvíře, podivil se tomu škaredému a nepřístupnému zvířeti i promluvil markrabě k tomu uhlíři a řekl: ,Že jsi ty uhlíři toho zvířete nezabil, nýbrž jsi je nám svou statečností a zmužilostí a dobrým vtipem z dopuštění božího živé na hrad náš Zubrštejn přivedl, tobě tu milost činiti ráčíme,...

a markrabě Vaňka bohatě odměnil pozemky, hrady a vesnicemi, daroval mu veškeré území, které dokázal za jeden den od slunka východu do slunka západu obejít. Na jednom vrchu, jemuž říkali Bezvín, začal si pak někdejší uhlíř roku 574 stavět hrad, kterému bylo z markraběcí vůle dáno jméno Pernštejn. A na paměť své chytrosti, s jejíž pomocí ovládl divoké zvíře, měl uhlíř i jeho potomci právo užívat jako rodový erb zubří hlavu s houžví v nozdrách. Právě ona houžev byla chápána jako velmi podstatná součást znaku, neboť symbolizovala chytrost a rozvahu, která přemáhá hrubou sílu, v tomto případě symbolizovanou zubrem.

Až pojedete do Přerova na kdoví kolikáté stání nyní už veřejného procesu s kpt. BIS Vladimírem Hučínem, vzpomeňte si na tuto pověst. Nejstarší známé ztvárnění rodové pověsti pánů z Pernštejna si můžete prohlédnout na středověkém mramorovém reliéfu, zazděném v hranolové věži hradu Pernštejna. I vy, přerovští, buďte rádi, že stále ještě máte ve svém středu člověka, který svou statečností, chytrostí a rozvahou přemáhá hrubou sílu, a přijďte se podívat, co že se to za vaše (a naše) peníze za dveřmi č. 23 na 2. patře OS Přerov ve dnech 21.11 - 24.11.2005 už pátým rokem vlastně děje. A pokud si všimnete u některých účastníků procesu smutečních pásek, ty jsou na památku MUDr. Chmelaře.

(Volně upraveno podle: Petr Vorel - O pernštejnském zubrovi)

16. listopadu 2005