Zpráva o mladickém selhání Milana Kundery připomněla, že mytizovat se nevyplácí. Naše dějiny (tak, jak je vykládá naše paměť) se mytizacím ubrání ztuha. Je přece nesmyslné přisuzovat velkým mužům a ženám, kteří se zasloužili o povznesení národa (kulturní, politické a jiné), lidské, uboze banální a nedokonalé vlastnosti. V důsledku toho se výsledný pohled láme na dva diametrálně odlišné (avšak v základě shodné) pocity. Tím prvním je bezbřehá láska, skálopevný obdiv a patetická náklonnost. Tím druhým zdrcují kritika a bezbřehá nenávist.

Milana Kunderu jedni zbožňovali, jeho sochu už už tlačili na piedestal národního pantheonu. Druzí mu nepřišli nikdy na chuť. Byl pro ně leda zbabělý emigrant, podivínský pisálek a zrádce mateřštiny. Dává těm druhým Kunderovo odhalení za pravdu? Ne, jen vybízí k chladnému, racionálnímu a s reálem smířenému úsudku.

Kundera byl člověk, jeden z nás, „z masa a kostí“. Ano, vysoce nadaný, ba přímo geniální, ale stále jen jeden z nás, omylných a selhávajících bytostí. To si však málokdo připustí. Národ chce svého boha. Historici a novináři mu ho vzali. Musí pykat. Milosrdná lež přednější než nemilosrdná pravda.

Nakonec nejsmutnější selhání předvedly politické veličiny, když se k celému případu vyjádřily s nedůvěrou. Zpochybnění se dočkal ústav, který náhodou na Kunderovo udání narazil, ne Kundera (respektive jeho mýtus).

Pokud chceme být nadále klamáni a přežívat v závětří neznalosti a falešných kultů, rezignujme otevřeně na seriózní badání a budujme další náležitosti virtuální české krajiny, nad níž jak nafouklé bubliny poletují černobílé sny. Kéž nesplasknou!

Autor je místopředseda Institutu K.H.Borovského