Resort kultury je v naší vládě tradičním otloukánkem. Po řadě zajímavých osobností (Milan Uhde, Pavel Tigrid) či spolehlivých úředníků (Jaromír Talíř) vnukl tomuto resortu jakýsi mediální image až Pavel Dostál. Až do jeho nástupu bylo ministerstvo kultury vnímáno jen jako překladiště rozpočtových peněz z ministerstva financí na státem spravované nebo dotované kulturní aktivity, památky a církve. Dostál učinil ze svého úřadu dějiště mediálně chytlavých a – díky jeho osobnostnímu rozpoložení - vcelku dobře „zmarketovaných“ událostí. Přesněji řečeno zdání událostí. Nic moc se totiž nedělo, ale díky viditelnému ministrovi to vypadalo, že se děje. V dobrém i špatném. Dostál se zasloužil o eskalaci sporu s církvemi, vydal kontroverzní, ale potřebnou publikaci o Benešových dekretech, prosazoval – a naštěstí neprosadil – velice rigidní a socialistický návrh vysílacího zákona, ale také nedodržel své sliby o růstu procentního podílu kultury na státním rozpočtu, což byla priorita, díky níž se vyšplhal nejprve v Lidovém domě na post mluvčího pro kulturu (přes záda Václava Erbena a Miloslava Kučery), poté – díky osobní přízni Miloše Zemana - do čela resortu. Suma sumárum: Dostálovou zásluhou víme, že nějaké ministerstvo kultury existuje a má nějakou funkci, ale Dostálovou liknavostí či neschopností prosadit se ve třech po sobě jdoucích sociálnědemokratických kabinetech nevíme, jak by naplňování té funkce opravdu mohlo vypadat. Nicméně Dostál tomu ministerstvu vtiskl jistou laťku a teď není důležité, že její výše je jen pomyslná a efekt spíše psychologický, než faktický.

Vůči Dostálově laťce se totiž vymezili i dva následující ministři kultury, zleva Vítězslav Jandák a zprava Martin Štěpánek. Jandák nastoupil na ministerstvo s jasnou vizí: vše, co bylo od Dostála, bude zrušeno či aspoň prověřeno a přehodnoceno. Jandák začal inventarizovat rozmanité nepotismy v úřadu i mimo něj a prohledávat finanční toky, které šly - namísto do kulturních statků – do soukromých kapes. Vedle toho ale také provedl několik bolestivých kádrových opatření, jejichž důsledky různým způsobem konzumoval až jeho nástupce ve funkci, Martin Štěpánek. Vedle těch viditelných (kauza ředitele ND Dvořáka či ředitele NPÚ Hájka) to byla řada méně viditelných uvnitř samotného ministerstva. Čas možná ještě ukáže, co všechno zůstalo očím veřejnosti skryto a jak velké zájmy se mohou protínat na tak malém resortu, jako je tento.

Aniž bychom se pouštěli do hodnocení jednotlivých kroků ministrů Jandáka či Štěpánka, je zřejmé, že se na ministerstvu kultury něco děje. Není to ani poeovský „dům Usherů“, ani nerudovský „tichý dům“ a tím méně Dostojevského „mrtvý dům“. Dost možná, že ministerstvo konečně pochopilo, že má jednu z posledních šancí, jak dokázat, že není zbytečné, jak se mnohdy v minulosti zdálo.

Bohužel tato snaha může vzít velice snadno za své. Vyjednávání o vládě totiž přineslo jeden neblahý důsledek: ministerstvo kultury bylo ustanoveno odkladištěm politiků, které je třeba uspokojit funkcí. Z ministerstva tak byla učiněna trafika. A je teď vcelku lhostejné, zda tím trafikantem má být bývalý předseda KDU-ČSL Svoboda či jakýkoli jiný adept. Podstatné je, že se o ministerstvu kultury přestalo jednat jako o plnohodnotném a smysluplném resortu, který má nejen politický, ale především věcný obsah. Ministerstvo bylo deklasováno do role jakéhosi univerzálního prostoru, který zvládne kdokoli bez ohledu na svou předchozí kvalifikaci či praxi. Kultuře přece rozumí každý, tedy i bývalý ministr zahraničí. Dříve se podobným způsobem dosazovali do postů vysloužilí politruci. Po sedmnácti letech od listopadu to tu náhle zavanulo nebezpečně známým odérem totalitní ignorance. A podtrhuji, bez ohledu na to, zda Cyril Svoboda je či není s to ministra kultury dělat. Možná ano, možná dokonce lépe než mnozí z jeho předchůdců. Nebo také ne, to dnes nikdo neví. A v tom je ta potíž. Na ministra financí by nikoho nenapadlo nominovat člověka, o němž není známo, zda se vyzná v rozpočtu a měnové politice. To by bylo příliš vysoké riziko. Na kultuře jako by to však nikomu nevadilo.

Bude-li nová vláda sestavována stejně ledabyle, jako se diskutuje o ministerstvu kultury, pak nic dobrého nečeká nejen kulturu, ale ani nikoho a nic jiného.

(Psáno pro Česká média)