V pořadu televize Prima Partie jsem se minulou neděli snažil potisící vysvětlit, jak vznikala amnestie a jaký je její skutečný dopad.

Že každá amnestie bude vždy nutně kontroverzní, protože je zásahem do justičního soukolí, do výroku o vině a nevině. Proto je asi dobře, že prezident Klaus vyhlásil jen jednu a ne čtyři, jako prezident Havel, a že její vyhlášení načasoval až na dobu 15 let od vyhlášení té poslední.

Že kritika amnestie je naprosto legitimní. Je možné ji nevyhlásit, vyhlásit jindy či vyhlásit úplně jinak. Že ale každá její varianta je legitimní a je věcí debaty, jaké ta která verze přináší efekty. Ale že neustálé podsouvání zlých motivů jejího vyhlášení je hloupé a jádro debaty zatemňující.

Že každá předchozí amnestie obsahovala abolici, tedy zastavení běžících stíhání, ale jen tato Klausova se setkala právě kvůli abolici s tak zuřivou mediální a politickou odezvou. Proč?

Že je zcela namístě uvažovat o tom, zda abolici omezit na nižší hrozící tresty ale dál už ji nelimitovat, nebo naopak limitovat ji zásadně ale vztáhnout ji i na vyšší hrozící tresty. Že Havlova poslední abolice se sice omezila na hrozící tresty jen do tří let, ale zase se vztahovala na všechna aktuálně běžící stíhání, která by bývala skončila rozsudkem nejspíš během pár týdnů a šlo tedy o přímý zásah do živého vyšetřovacího a justičního procesu. Navíc se takto konstruovaná abolice vztahovala na 15 tisíc případů, tedy na 20 či 25 tisíc stíhaných a desítky tisíc poškozených. To abolice Klausova sice zastavila stíhání ve věcech se sazbou až 10 let, ale zase šlo jen o případy, které by spravedlivým rozsudkem nejspíš neskončily nikdy, protože se vlekly osm, deset nebo třeba devatenáct let. A nebylo jich 15 tisíc ale něco přes čtyři stovky a stíháno v nich bylo něco přes sedm set lidí.

Že asi dvě třetiny z těch čtyř stovek případů se nikdy za ta léta ani nedostaly k soudu, což je v mnoha kulturních zemích vyloučené. Že mnohdy šlo o "cold cases", na které léta nikdo nesáhl a které se na stolech soudců válely jen jako lapače prachu. Že se týkaly stovek lidí, kterým půl života hrozil trest pár let a zatím přišli o práci, rodinu, zdraví a nikdy jim nebyla dokázána vina. Že mediálně provařených bylo 18 případů, tedy tři nebo čtyři procenta, zatímco ve zbylých případech šlo často o živnostníky, kteří před 15 lety nesplatili pohledávky vůči státu či obchodním partnerům, protože zase někdo nezaplatil jim a oni se tak ocitli v pasti. Že i u těch omílaných 18 případů není zdaleka jisté, že se na ně všechny amnestie skutečně vztahuje. Že i v těchto "velkých" kauzách šlo často o vedlejší zúčastněné osoby, kterým nikdy nebyl prokázán žádný prospěch a kterým nehrozily tak vysoké tresty, jako hlavním aktérům těch kauz. Že stovky těchto neřešených případů jen odčerpávalo kapacity policie i justice, aniž bylo zřejmé, že ještě vůbec může padnout spravedlivý výrok o vině.

Že jsem byl příznivcem vyhlášení amnestie řadu let a proto jsem se v minulých letech obracel na řadu expertů a sbíral pro svou potřebu jejich podněty a návrhy. Nikoli jako součást zadání od prezidenta, ale jako vlastní iniciativu. A že těžko může být pisatel kteréhokoli z těch podnětů považován za autora či spoluautora skutečně vyhlášené amnestie. Že mnoho předchozích ministrů - včetně třeba pana Pospíšila - mi dávalo různé své návrhy amnestie z vlastní iniciativy, ale protože většinou alibisticky sledovaly jen snížení přetlaku ve věznicích, v dalších úvahách tyto návrhy roli moc nehrály. Ministrům jsem obvykle říkal, že k vyprázdnění věznic amnestie sloužit nemá, to si mají buď další věznice postavit, nebo prosadit změnu trestní politiky.

Že tyto jejich návrhy pro mne byly v lecčem inspirativní, ale že prezident Klaus nakonec rozhodl, že chce začít od nuly a všechny i ty nejmenší parametry amnestie tak vzniky při jeho poradách s panem Weiglem, Hájkem a mnou a po jeho osobním rozhodnutí. A že celá štvanice na jakési autory je tedy úplně nesmyslná.

Jenže moderátorka vždy po prvních dvou větách skáče do řeči a od těchto prkotin vrací řeč k "zásadním" otázkám, jakou je nějaká esemeska od právníka Hasenkopfa či email od právníka Koudelky. A tak místo debaty o jádru problému jsme už čtyři měsíce svědkem bramboračkové strkanice. Přitom pravda je tak jednoduchá. Jenže ve veřejném prostoru je jednoduchá pravda nudná, proto ta poptávka po nějaké temné konspiraci.

Institut Václava Klause, 17. května 2013, Psáno pro Protiproud