Ale na rozdíl od nekouření, které se stalo zákonem vymahatelné, udávání čeká zřejmě zcela opačný osud. Jako by po těch létech od revoluce (kdy už nejsme jako oni) nastal absťák a půlka národa si chce zaudávat (technicky snadno a anonymně).

To bylo řečí, že kdo je členem strany, je jasný práskač, má to v popisu práce. (Ten, kdo koná nepravost - nezaslouží si shovívavost - označit ho, je dějinná povinnost - i kdyby to táta byl.) A to bylo řečí okolo seznamů: Publikovat - nepublikovat? Ublížit - neublížit? Kdo škodil - kdo neškodil? A kolik úsilí stálo očistit jméno, když někdo na seznamu byl, nikoho však neudal, nikomu neškodil. A teď najednou, že by 55 % národa nemělo problém? Jedná se sice o jiný typ prohřešků, ale stejně - tolik uvědomění si snad ani nezasloužíme! Seznam dlouhý pár miliónů řádků, to je potenciál pro nějakou stranu, jen si dát snadné udávání do programu. (A těch 45 % lhostejných už dobrým příkladem převychováme a to bude psina až 100 % občanů se bude navzájem udávat.)

Celou debatu nastartoval udávací server (pomůcka pro zavedení EET) – novinka, poznatky vědy a techniky ve službě lidu. A ti, co dlouho neměli kde vykonávat svoji potřebu (udávat), se konečně dočkali.

Normální je ale neudávat, normální společnost žije a funguje i bez udavačů (z lidu) a s šidiči si poradí i jinak. To jsme věděli už ve škole, že žalovat se nemá, že „žalobníček - mastný rohlíček“ kazí hru, vnáší tam něco nezdravého a od takového raději dále. A i moudrý pan učitel, když mu Anička žalovala, že ji Honzík tahá za cop, tak jí řekl, aby mu příště dala pořádný lepanec (a jeho s tím neotravovala). Jiné je to, když jde o zdraví nebo o život. ... ale jiné to není, když jde o lístek od pokladny! Moudrý ministr, když by mu nějaký šplhoun hlásil: „Pane ministře! Pane ministře! On mi nedal paragon!“ tak by mu řekl: „Koupíš bez papíru a ještě žaluješ! Tak jsi mu neměl dávat peníze. Každý sám poctivě ať chce doklad hned a přímo na místě a nedomáhá se ho oklikou přes ministerstvo. Když ti hajzlbába/dědek nedá papír, tak si to taky umíš vyřídit sám bez ministerstva!“

Ale udávání (anonymní i osobní) bylo a je tu pořád – aspoň trochu. Nejvíc se mu daří tam, kde je cosi divného, kde je najednou hodně co udávat. Kde se cosi prosazuje uměle a násilím, tak tam je to i nutné, nevystačí se s běžným aparátem a zapojí se amatéři z lidu – nasadí jim přilbici hrdiny (udatný udavač úspěšně udával!), ale ve skutečnosti je to jařmo užitečného... na špinavou práci a žádný dobrý kšeft to není - udává se snadno, ale žije se s tím blbě (Jidáš by mohl vyprávět).

Udávání zraňuje osobnost člověka. Lépe je řešit nekvalitní služby v hospodě přímo: „Františku, tak takhle nevypadá načepované pivo a až budu platit, tak chci lístek – posledně jsi mi účtoval nějak moc piv!“ A po nějakém čase:„Tak jo, už to má úroveň - dones nám po štamprli a sobě vem taky!“ A žije se dál! Ale ten, kdo se řídí návodem a udá to úřadu, pokoje nenajde a je několikrát ponížený:

- tím, že ho hospodský ošidil,
- tím, že nebyl schopný se bránit přímo do očí a žaloval,
- tím, že se musí chovat jako by nic a přetvařovat se,
- tím, že úlevu nepřinese ani kontrola a případná pokuta (dyť ten Franta i s tím šizením vycházel tak akorát a po té pokutě už to zabalil a já to vlastně tak nemyslel).

Akceptace anonymního udání navíc dává možnost otravovat náš život pochybným charakterům. Společnost se nemění s datem vyhlášení volebních výsledků nebo revoluce, obsahuje pořád zhruba stejné procento lidí bez zábran, krutých a bezcitných. Různé doby (režimy, zákony) ale dávají těmto lidem různé možnosti vy(za)niknout. Někdy se to bere jako nemoc a jindy se jim svěří moc, ne moc kontrolovaná a neštěstí je tu. Historie se tak opakuje, nejsme imunní, jsme poučování, ale nepoučitelní.

Nebylo většího poučení než druhá světová válka a za pár let... ti, co udávali za války, udávali opět a ti, co trpěli v táborech, byli v táborech zase. Teorie mohou být nádherné, důležité je, jakým charakterům doba co svěřuje.

A nakonec ještě: Kde je měřítko, co mě pálí a co nepálí a co hasit a co ne? To nedá žádný zákon, to dá koalice rozumu, (sou)citu a svědomí. Zákon je příliš jednoduchý: Nedal lístek – udej! Poslouchá rozhlas – udej! Čte a mluví si, co chce – udej! Anekdotu slyšel – udej! Lístek nedostal a neudal – udej! Ale kdo má v tom pak žít? Vždyť to se nemá udávat anonymní figurka, ale soused přes ulici, se kterým se celý život potkávám - obrazně je to stejné jako udat někoho z rodiny.

Ne nadarmo je starozákonní desatero doplněno novozákonním: „Kdo je bez viny, hoď první kamenem! Nesuďte, abyste nebyli souzeni! Nejprve vyjmi ze svého oka trám a potom až se dívej na chyby druhých! Udávej sám sebe vlastnímu svědomí – přikázání jsou psána v osobě druhé, ne třetí!“

A jsme na tom opravdu tak zle? Udávací web EET byla první vlaštovka, která na zimu odletěla do teplých krajin (kde se bude živit lahodným teplým bonzem) a snad tam i zůstane, ale možná se vrátí v celém hejnu. Budou mít u nás dostatek potravy? Doufám, že ne! Ale kdoví, jakých odkazů se dočkáme na „www.udavac.cz“. Protože každý, kdo něco dělá, je (s)prostě (s)prostý podezřelý a zralý na všelidový dohled (soud).

Normální je neudávat. Normální je neokrádat stát na daních. A my přece nejsme národ zlodějů a skrblíků a udavačů (45 : 55)! Štědře se přispívá na oběti katastrof a kolik dobrokonajících spolků tu dlouhodobě existuje nebo má pobočky, to by v národě lakomců fungovat nemohlo. Nepoctivost hraje svou roli, ale podstatnější zlo je nedůvěra ve stát coby dobrého a rozumného hospodáře.

Každou chvíli jsme informováni, kde všude se rozhazuje – některé odměny a platy úředníků jsou mimo chápání běžné populace, dotace na kde co, padáky ze zlata, přibývání úředníků – ne servis, aby se dobře žilo, ale dohled, aby se nekradlo a vše plnilo a kontrolovalo, a přitom je tu kozel zahradníkem. A co padne každému do oka! Ta naše krajina česká zežloutla a zešedla – to nejsou lány obilí, to kutají zlatokopové. Nezaseli, zem nedává žito na chleba, ani na žitnou kořalku, ani nevydává drahý kov ze svých hlubin, to zlato se kutá právě z našich d(l)aní (a Horymír krčí rameny, že to tak musí být a Šemíkovi je zle – napásl se v řepce). A tak lidé ochotně dávají každoročně tisíce na konto Kašpara, Melichara a Baltazara, ale ošívají se zdaňovat příjmy.

Cesta ke stát neokrádající společnosti tedy, kromě čidla do každé peněženky a zavedení „práva udávat“ každému, kdo má přístup k internetu, vede hlavně přes řádné hospodaření s vybranými penězi a kampaň – ne proti živnostníkům, ale kampaň ukazující, jak se s daněmi nakládá, že úředníků ubývá, předpisy se zjednodušují, aby se nedalo chytračit, že z daní vybraných od lidí se dělá hlavně servis pro lidi, ne pro vládu a její aparát. To je agitace a motivace plátců.

Kdyby si Tři králové vzali k ruce dalších deset služebníků, z vybraných peněz jim platili nesmyslné odměny a část peněz by věnovali na projekt „Chytání světla z hvězdy betlémské“, tak by mohli zvonit, zpívat a psát křídou na futra sebevíc usilovně, ale dostali by, obrazně, leda tak po hubě.