Pokud to projde, budou muset nezaměstnaní po dvou měsících registrace na úřadu práce přijmout nabídku veřejně prospěšných prací. Tohle tu mělo být už dávno. Existují podle mě dva nejhorší důsledky nezaměstnanosti. Prvním je ztráta pracovních návyků (nebo jejich nezískání po škole) a druhým frustrace z neuplatnění a nepotřebnosti.

Volání po tom, aby stát místo této úpravy dal pracovní místa lidem, jsou naprosto vytržená z reality. Stát tu není od toho, aby vytvářel pracovní místa, natož aby je někomu dával, jak se z úst odpůrců této žádoucí změny ozývá. Česká republika má pomalu nejvíce lidí zaměstnaných ve veřejném sektoru, pokud pominu komunistické režimy ve světě. Jediný, kdo má příležitost zajistit skutečně udržitelná pracovní místa bez toho, aniž by na ně museli jiní ze svých daní doplácet, je soukromý sektor. Tomu je zapotřebí ulevit jak na daních a byrokratických povinnostech, tak v otázce pracovněprávních vztahů, aby se stal flexibilnějším a mohl pružnější reagovat na vývoj trhu.

Odpůrci také namítají, že až 20 hodin týdně, tedy velikost polovičního úvazku, prý sníží schopnost u těch, kteří jsou registrováni na pracovním úřadu, najít si práci. Jsem hluboce přesvědčen, že pokud se někdo nespoléhal na to, že mu práci zajistí pracovní úřad, a věnoval dva měsíce tomu, že 40 hodin týdně hledal aktivně práci novou, už ji má. Takovou mám zkušenost z okolí. I zbylých 20 hodin je podle mě dostatek času na hledání, nemluvě o faktu, že když hledám práci, tak se sakra neohlížím na to, jestli tomu mám věnovat 8 hodin denně nebo 15.

Komunistické manýry z předlistopadové doby má mnoho lidí u nás jakoby zakódované v krvi. Ve světě bývá zcela běžné, že lidé mají dvě i tři zaměstnání a v případě nezaměstnanosti přijmou práci jakoukoli. Když něco takového chcete po lidech u nás, mají plnou pusu lidských práv, vycházejíce mnohdy dokonce ze zvrácené listiny práv a svobod EU, která má například právo na práci zakotveno ve svém textu, stejně jako zvrácené právo na bydlení pro každého, ačkoli už třeba vybydlel třetí místo.

Na rozdíl od odpůrců tohoto nového principu v tom vidím jen samá pozitiva. A jestli se opravdu stane, že tu ulici (například) bude po nějakou zametat člověk se dvěma tituly před jménem a dvěma za jménem? To není nic, za co by se musel stydět a jiní na něj měli koukat s opovržením. Já třeba naopak nevidím jediný důvod, proč bychom měli lidem s dvěma tituly před jménem a dvěma za jménem, získanými za veřejné peníze, platit za to, že ani s takovým vzděláním nejsou schopni najít uplatnění sami. Totéž ostatně platí v případě nových absolventů. Máme jich tolik, že ani soukromý sektor je nemůže uživit. Řada z nich navíc končí na pracovním úřadu proto, že studuje tak umělé pseudovědecké sociální a politické obory, že se jinak než za veřejné peníze ani uplatnit nemohou. Stejně tak naopak nevidím důvod, aby jedni živili druhé například kvůli jejich nedostatečnému vzdělání či neochotě přijmout jakoukoli práci.

Velmi dlouho jsem neměl příležitost tuto vládu za něco pochválit. Navrhovaná úprava podmínek čerpání podpory v nezaměstnanosti mi tu příležitost dává a já ji tímto rád využívám. Tvrdíte, že odvádíte dost na to, aby se o vás stát (tedy jiní lidé) postaral v případě ztráty zaměstnání? Pak si však nemohu závěrem odpustit konstatování, že kdybychom neodváděli tolik peněz z výplat a daní té sociálně přebujelé verzi státu, kterou teď máme, měli by lidé pro případ nezaměstnanosti možnost si vydělané peníze za svou práci z části ukládat jako zdroj do doby, než seženou práci novou.

Třeba se nahoru jednou dostanou tací, kteří ty jednoduché principy budou chtít chápat. Ono to totiž v čase ani jinak dopadnout nemůže. Alternativou ke svobodě a osobní odpovědnosti za svůj vlastní život je totiž vlastně jen komunismus a socialismus - a s těmi máme po válce „naštěstí“, na rozdíl od států západněji od nás, zkušeností dost, abychom si včas na důsledky zase vzpomněli. Lidé mají mít už z principu jen to, co si zaslouží sami, nikoli to, co si myslí, že by měli dostat. Natožpak aby o tom, co někdo má z cizího dostat, rozhodoval ještě někdo třetí, kdo to přerozdělí.

P.S. Pro mé kritiky: Nikdy jsem nebyl evidován na úřadu práce, nikdy jsem nežádal a nedostal jedinou korunu nějakých podpor či dávek. Také jsem v životě občas dřel hubou o dno, nicméně jakkoli v řadě případů rozumím důvodům jiných, kteří vycházejí z pravidel současného systému, styděl bych se. Podržela mě v těch dobách rodina stejně, jako já členy rodiny jindy, když to potřebovali. A mimochodem, jen tak pro pořádek, být zaměstnancem není ani právní nárok, ani zákonná povinnost. Je to jen jedna z možných voleb.

Autor je zakládající člen Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora