Server Seznam Zprávy přinesl v den pohřbu kardinála Miloslava Vlka (25/3) rozhovor s ministrem Danielem Hermanem, bývalým katolickým knězem a blízkým spolupracovníkem zesnulého.

V odpovědích mě zaujala pasáž týkající se kolaborantského sdružení Pacem in terris. Daniel Herman uvedl:

On se snažil tuto věc vyřešit velmi odpovědně. Hned začátkem 90. let pozval většinu, nebo on se snažil všechny, kteří ve svědomí cítili nějaký lapsus. Aby s nimi v osobním rozhovoru tyhle věci projednal. I proto, aby je mohl třeba i hájit, v případě nějakého nespravedlivého obvinění. Vím, že mi říkal, že přišla asi třetina těch, které oslovil. To není otázka, jestli odpustit, či neodpustit. Je třeba vědět, co se stalo. Snažil se, aby ti lidé vyjádřili lítost nad tím, co se stalo. Bohužel, pamatuji si, že mi řekl: „Neudělal to ani jeden.“

Tato stránka celé záležitosti byla šokující: Neudělal to ani jeden.

Vzpomněl jsem si na sekulární stránku téhož. Každý z nás starších v době komunismu někde pracoval. A v každém takovém (národním) podniku, v každé instituci, ústavu, organizaci a jinde dominovala tamní organizace KSČ. Vedení všech těchto organizací se dopouštělo vůči svým zaměstnancům větší či menší šikany, buzerace, urážek a pokořování. Lidé byli hodnoceni nejen podle svých pracovních schopností a výkonů, ale také, a zhusta to hrálo nikoli zanedbatelnou roli, podle ochoty či neochoty zúčastnit se aktivit, které s vlastní pracovní náplní dotyčného neměla pranic společného. Říkalo se tomu politická angažovanost: patřila k tomu například účast na prvomájových průvodech, členství v nejrůznějších svazech (SČSP – Svaz československo-sovětského přátelství), brigádách (BSP – Brigáda socialistická práce) a tak podobně.

Když chtěl někdo vyjet na Západ, musel získat jakýsi druh „povolení“ od řady firemních bossů – ačkoli jim do toho, kam jede člověk na dovolenou, bylo méně než nic.

Podobných příkladů bychom jistě mnozí našli – v jejich nejrůznějších variantách - celou řadu. Společně se nyní zamysleme na otázkou: omluvili se ti, kdo kolaborovali se Zlem za to, jak se ve službách tohoto Zla vůči lidem chovali? Anebo se zachovali jako kněží z Pacem in terris?

Nebylo tomu tak, že v prvních dnech sametové revoluce vystupovali, vlastně do poslední chvíle, na obranu starých pořádků a když se poměry definitivně změnily v jejich neprospěch, strčili hlavu do písku a tvářili se, jako by předtím žádné Zlo neexistovalo?

Nemluvím o špičkách KSČ z té doby, ale o vůdčích komunistech a jejich nohsledech v podnicích, ústavech, institucích, organizacích.

Nejsou dlužni svým zaměstnancům, kterým ve službách totality komplikovali život, osobní omluvu? Stejně tak aktivisté Pacem in terris: nedluží i oni svým věřícím osobní omluvu?

Jak to řekl kardinál Vlk? Lítost nad svým selháním nevyjádřil ani jeden.

Ani jeden.

Právě o tom jsem přemítal, když jsem v televizi sledoval přenos posledního rozloučení s Miloslavem Vlkem.

A vzpomněl jsem si také na rok 2001, kdy byl v hlavním chrámu řádu křižovníků s červenou hvězdou (pražský kostel sv. Františka u Karlova mostu) uveden do úřadu velmistr řádu Josef Kopejsko ze západočeského Chlumu sv. Maří. Byl jsem mezi přítomnými a Miloslav Vlk mě překvapil svou řečí. Mluvil jako realista: nejen vznešenými slovy o poslání řádu, ale otevřeně také o povinnostech, které jsou s touto službou spojené. Tento důraz na povinnost mi rezonuje v mysli i po těch dlouhých letech, tenkrát se mi to zdálo možná až příliš tvrdé - v kontrastu ke slavnostnosti chvíle. Viděno zpětně, bylo to akcent správný. A byl to také důkaz, že nejvyšší představitel české katolické církve rozhodně „nelétal v oblacích“, ale stál pevně nohama na zemi.