Představte si následující situaci. Sedíte s přáteli v hospůdce a rádi byste se soustředili na příjemnou konverzaci, ale místo toho musíte poslouchat hlasitý hovor dámy u sousedního stolu. Sedí u něj sama, ale u ucha má mobilní telefon. Že si takovou situaci nemusíte představovat, protože jste ji nesčíslněkrát zažili? Tak asi víte i to, že jste měli chuť vraždit.

Netřeba sahat k tak drastickým opatřením. Stačí si pořídit malou krabičku o velikosti pět krát sedm centimetrů, která se vejde do kapsy, stojí pár tisíc korun a umí přitom kouzelné věci. V tomhle konkrétním případě "odebere" nezdvořilé dámě telefonní signál a vy jste vysvobozeni. Má to jeden malý háček: použití rušičky mobilních telefonů je stejně nelegální jako použití násilí. Byť asi případný postih i riziko dopadení jsou mnohem menší.

Česká legislativa používání podobných přístrojů zakazuje, stejně jako použití všech dalších technologií, které nějak pracují s radiovým signálem a jejichž provozovatelé nemají příslušné povolení Českého telekomunikačního úřadu. Výjimky samozřejmě existují, a tak se už například delší dobu mluví o snaze „blokovat“ mobilní sítě v českých věznicích. Zatím se to však moc nedaří a výběrové řízení na výrobce, který by měl rušičky do věznic dodat, provází řada skandálů. Že se bude rušit signál mobilních telefonů, se také letos spekulovalo v souivislosti s návštěvou amerického prezidenta v Praze. Tajné služby to prý běžně dělají, ale zda se tak stalo i v Česku, jsme se nakonec nedozvěděli.

Zájem znemožnit používání mobilů však mají i komerční subjekty, zejména provozovatelé divadel, kinosálů a restaurací. Mnozí svým návštěvníkům telefonování zakazují, ne však vždy úspěšně. Mnohem jistější by bylo rušení signálu, legálně jsou ovšem případní zhájemci bez šance. Patřičný přístroj si mohou koupit v zahraničí anebo na černém trhu, riskují však postih od Českého telekomunikačního úřadu. Technicky to problém není: koupit lze přístroje rušící signál v okruho řádu jednotek, ale i stovek metrů. Ceny se pohybují od dvou až tří tisíc do stovek tisíc korun. Čím dražší a výkonnější přístroj, tím je ovšem pravděpodobnost odhalení a postihu větší.

Rušičky neboli tzv. jammery jsou k dostání i v některých obchodech s mobilními telefony, případně i zastavárnách. Jejich majitelé se pohybují na hraně zákona. Upozorní vás, že používání jammeru v Česku není povoleno, ale přístroj vám i tak prodají. Pokud je známo, zatím nikdo z nich kvůli tomu neměl problémy ani oplétačky. Koupit si rušičku však můžete i z pohodlí domova, a to v některém ze zahraničních internetových obchodů. Tam je to zcela bez problémů i rizika. Zaplatíte kartou a přístroj vám příjde domů v neoznačeném balíku. Oblíbenou adresou je například phonejammer.com.

Že zájem o jammery roste, si nedávno povšiml i americký deník New York Times. Upozorňuje na zdánlivý paradox, že zatímco operátoři investují do svých sítí a tedy i kvality signálu miliardy dolarů, tak zároveň stoupá počet lidí, kterým telefonování kdekoliv a kdykoliv leze na nervy.

Používání jammerů je v USA stejně jako v Česku nezákonné, lidé si však našli cestu, jak to obejít. Vypátrat a usvědčit majitele nelegálních rušiček je velmi obtížné, ne-li nemožné. Platí to především pro držitele kapesních přístrojů, kteří podle deníku „řádí“ v hromadné dopravě. Většině cestujících to však nevadí. Zákaz telefonování si přejí téměř všichni: tedy minimálně do momentu, než jim samotným někdo zavolá.

Proč nám telefonování ostatních na veřejnosti tak vadí? A jen málokdy zaregistrujeme, když se stejně hlasitě baví v naší blízkosti dva lidé? Psychologové nabízejí jednoduché vysvětlení: nejvíc iritující je prý to, že slyšíme pouze „půlku“ rozhovoru. Podvědomě nás to nutí pečlivě naslouchat a „domýšlet“ si tu část rozhovoru, kterou neslyšíme. Nemůžeme se pak soustředit na nic jiného a ruší nás to.

Kdo má pravdu? Samozvaní strážci pořádku s rušičkami, kteří sice porušují zákon, ale dohlížejí na veřejný pořádek a klid? Anebo ti, kteří telefonováním žádný zákon nepřekračují, ale znepříjemňují život ostatním? Toť věčné dilema moderní civilizace. Tak trochu se podobá boji s kuřáky, který v civilizovaném světě v posledních letech definitivně vyhráli nekuřáci.

Kdo vyhraje boj o éter, zatím nevíme. Možná by ani k žádné válce „kdo z koho“ nemuselo dojít. Úplně by stačilo, kdyby se všichni drželi pravidla: „Prosíme, nerušit!“ Míněno jak klid, tak telefonní signál.

Převzato z blogu Extra se svolením autora.