Dělnická strana (DS) došla rozpuštění. Můžeme ji tím pádem i z mysli vypustit jako špinavou vodu z vany? Samozřejmě to lze, leč tento kal tím automaticky nezmizí. Dlouho, nezřídka toužebně očekávaný výnos Nejvyššího správního soudu (NSS) v Brně totiž nejde přeceňovat. Buď jak buď, je to unikát dějin českého státu. Ale kladné důsledky jsou, jestli vůbec, pak ve hvězdách.

Verdikt s účinkem lučavky královské na tento zlatý poklad naší partajní scény, superstár malých kraválů, bude mít dopad zpožděný. Případně, což svatý Václav a markrabí Jošt nedej, žádný. Vedení formace napadne včerejší verdikt u nejctihodnější instituce, Ústavního soudu. Z jeho strany sice není dvakrát pravděpodobným, ale současně ani zcela vyloučeným ten judikát, který zruší úradek geograficky velice blízkého NSS. A i když páně Rychetského instituce, což je nejspíš blízké jistotě, výnos o konci pochybné politické struktury potvrdí, záležitost tím neskončí. V čistě justiční rovině by mohla být řešena u Evropského soudu pro lidská práva či bůhví kde jinde, jenže to je aktuálně podružné.

Jde venkoncem o symbolický výrok. Jeden z pilířů demokratického systému jen v podstatě upozornil (pro veřejnost dobře viditelné!) krajní síly Česka, že není možné donekonečna provokovat. Nabíledni leží další vývoj kausy Dělnická strana: vstání starých bojovníků pod stejnými idejemi v novém nátěru… Zrod staronové instituce. Obdobných příkladů jsou hory: bratrská „zem pod Tatrami“ zná případ rozpuštění tzv. Slovenskej pospolitosti, radikálního uskupení uznávajícího Tisovu válečnou pseudostátnost čili loutkovou fašistickou entitu na čele s katolickým knězem. V podobě občanského sdružení pokračovala nadále v činnosti.

Příležitostně se vedou diskuze, jestli si některé složky demokratických pravicových partají nepěstují malé české nácky s jejich bojůvkami jako ředkvičky v truhlíku. K možnému (z)užití před volbami. Snad si ještě mnozí občané vzpomenou, kterak Mirek Topolánek de facto legitimizoval Národní stranu, když otevřeně pozval její tehdejší vůdkyni, doktorku Edelmannovou, na potlach „u táborového ohně“.

Není přirozeně rozumné vidět hned za vším špinavou hru nebo svět vykládat teorií spiknutí. Jinak ovšem těžko říci, zda by se státu na úpatí letošní předvolební kampaně poštěstilo dosáhnout tohoto malého vítězství, kdyby neexistovala úřednická Fischerova vláda. Odbornickým kabinetem (nepochybně za nemalý peníz) najatí právníci s renomé použili poněkud logičtější či lépe řečeno profesionálnější metodu než ministerstva vnitra pod vedením Ivana Langera. Namísto podivuhodných pěti stránek dokumentů, jež poskytly snadný triumf exsládkovci Vandasovi, soudní dvůr informacemi úplně zavalilo – a dosáhlo cíle.

Stejně důrazně by ovšem měly být řešeny, a to bez ohledu na zabarvení budoucích exekutiv, sociální příčiny existence a podpory pravicových extremistů v tolikrát krvácejícím srdci Evropy. Prvním solidním krokem se může stát hledání příčin společenských konfliktů na více než jedné (Dělnické) straně.

V krácené verzi vyšlo v brněnském deníku Rovnost