Asi tak měsíc před 30. výročím 17. listopadu mi zavolal jeden regionální redaktor České televize. Nebudu ho jmenovat, protože to není podstatné a hlavně vůbec nic proti němu nemám, ostatně známe se víc jak 30 let, ba dokonce speciálně jeho považuju za dobrého reportéra. Jde o něco jiného. Volal mi coby pamětníkovi listopadových událostí a spoluzakladateli královéhradeckého Občanského fóra. A poprosil mě, zdali bych nebyl od té dobroty a nenapsal mu stručný přehled, jak sametová revoluce v Hradci Králové probíhala. Prostě kdy, kde, kdo, co a jak. Vždyť mnozí z aktérů tehdejších událostí už zemřeli, čas prostě nezastavíš, a z nás, tehdejších třicátníků, se pomalu stávají senioři. Ale paměť snad stále ještě slouží docela dobře, mně tedy určitě. Hanba toho nevyužít.

A tak jsem sedl a napsal, kdy se nás pár, asi tak dvacet lidí, poprvé sešlo před Klicperovým divadlem, tehdy ještě Divadlem Vítězného února, kdy divadlo vstoupilo do stávky, kdy nás do divadla poprvé pustili, kdy proběhl ten památný večer, kdy nás asi sedm gruntovních zakladatelů sedělo na jevišti úplně narvaného divadla a ustavili jsme zdejší Občanské fórum, jak se během večera dostavil Pepík Vágner v lesácké uniformě, rozuměj Ing. Josef Vágner, legendární bývalý ředitel ZOO ve Dvoře Králové nad Labem a zakladatel tamního Safari, který se jaksi samovolně a zcela přirozenou cestou stal hlavní postavou sametové revoluce ve Východočeském kraji, jak proběhla generální stávka, že na Velkém náměstí, tehdy ještě náměstí Jana Žižky, bylo asi dvacet tisíc lidí (mimochodem, taky jsem tam mluvil i zpíval), a připsal jsem i pár dalších osobních zážitků, třeba jak jsme z Hradce Králové snímali ten komunistický odér, kupříkladu přejmenováváním ulic atd. atd.

Redaktorovi jsem svůj elaborát poslal mailem a obratem přišla odpověď s vřelým poděkováním, a že to prý je přesně to, co potřeboval. No, a pak se přiblížily a posléze proběhly inkriminované dny 30. výročí a Česká televize, respektive její regionální studio, samozřejmě odvysílala řadu tematických reportáží, vzpomínek i rozhovorů s pamětníky.

A nyní pointa příběhu a kontrolní otázka. Myslíte, že v roli pamětníka, ba dokonce aktéra tehdejších událostí může z obrazovky veřejnoprávní televize, jež by měla být nás všech, zavzpomínat také kritik současné podoby České televize?

Jo jo, odpovídáte správně.

Shodou okolností mi zrovna včera volal Pavel Fátor. Před třiceti lety to byl jeden ze studentských vůdců, dnes je to úspěšný podnikatel. Dal jsem během našeho povídání k lepšímu také tuhle příhodu a on mi pro změnu odvyprávěl tu svoji.

Nedávno se na něho obrátili lidé z Paměti národa, což je projekt, který prostřednictvím neziskovky Post Bellum provozuje rodinný klan Kroupů, že by s ním coby jedním z aktérů sametové revoluce něco natočili. Mezitím ovšem zřejmě zjistili, že Pavel není ani sluníčkář, ani pravdoláskař, ba naopak, že kamarádí s Hájkem, Hamplem, Štěpánkem a dalšími podobnými individui, a tak se mu už nikdo neozval.

Nejsme jako oni! Opravdu?

A takhle my si tu žijeme.