Obavy z uprchlíků svědčí o tom, že přichází nová doba

Nejistota roste s tím, jak se zrychluje frekvence zpráv o přívalu uprchlíků. Přicházejí z Turecka přes Řecko, Makedonii, Srbsko, Maďarsko a proud 3000 lidí denně neoslabuje. Česku se sice snaží vyhnout a dosáhnout Rakouska nebo Německa, všichni však dobře tušíme, že nějaké také budeme muset přijmout.

Mnozí Češi se cítí ohroženi a nejde jim to vyčítat. Třeba je možné většině lidí vysvětlit, že cizinci neohrožují blahobyt, protože nakonec, když se to zvládne, pracovití přistěhovalci mohou k blahobytu nakonec ještě přispět. Ovšem uprchlíci svým příchodem připomínají válku, před kterou utíkají. A čím jich je víc, tím je větší také obava ze vzdálené války.

A nejsou jen uprchlíci, časy se mění i bez nich. V politice dnes není nic jistého, což překvapuje zvláště z toho důvodu, že vládní koalice má bezpečnou většinu ve sněmovně a že ekonomika bez problémů roste. Přesto sociální demokraté, hnutí ANO a lidovci jen těžko dokážou určit nějaký lidem srozumitelný politický směr. Hlavním tématem podzimní sněmovny zřejmě bude zavedení elektronických pokladen, přitom jde spíše o experiment, jehož efekt není jasný ani členům vládní koalice a který se možná ani nestihne rozběhnout ve stávajícím volebním období.

Dosud nebývalým tempem se rozpadají koalice na radnicích a všechno na státní i městské úrovni funguje už jedině samospádem. Lze jenom věřit, že svůj vliv v mocenském vzduchoprázdnu nerozšiřují různé zájmové skupiny, které mají zájem hlavně o to, jak bez práce získat co nejvíc ze společných peněz. Nastává čas populismu, kterému se věnují i vysocí představitelé státu, kteří tak konkurují novým extremistickým hnutím.

Všechny příznaky tedy hovoří pro to, že přichází nějaká nová doba. Obavy rostou v celé společnosti a ani jednotliví lidé ani instituce si s tím nevědí rady. V takové chvíli se říká, že je třeba najít novou cestu. Samozřejmě se najde jen těžko vůdce, který by ji ostatním ukázal, a rozhodně je lepší, že není k dispozici. Prostě se každý musí nějak vyrovnat se svými obavami, což nejde jinak než nějakou novou aktivitou.

Člověk může pochopit tisíce Islanďanů, kteří chtějí zaplatit uprchlíkům letenky a ubytovat je u sebe doma, anebo občany Vídně a Mnichova, kteří se vypravili pomoci uprchlíkům. V krizové situaci se rozhodli něco dělat, a i když uprchlickou krizi nevyřeší, tak se do toho pustili. Mimo jiné se tak zbavují vlastní nejistoty a dávají příklad těm, kdo mají v rukou větší prostředky.

Také není nutné pomáhat právě uprchlíkům, protože se do Česka právě nehrnou. V nejisté společenské atmosféře se však každý může zaměřit na jiné veřejné aktivity. Je možné bránit životní prostředí, založit firmu – nejlépe zaměřenou na nedostatkové služby, vstoupit do veřejné debaty nebo do lokálních spolků.

Neklidná doba nutí právě do takových činů, při kterých se člověk chce také ujistit, že může ovlivnit svůj osud či své okolí. Demokracie je politickým systémem, který stojí na důvěře, že svobodné aktivity vedou jednotlivce i celou společnost k lepší budoucnosti. Myslí se tím ale opravdu, že se něco dělá.