22.4.2021 | Svátek má Evženie


SPOLEČNOST: Nedáte-li červený…

18.4.2006

Právě před šedesáti lety, o velikonocích 1946, otiskl Ferdinand Peroutka ve Svobodných novinách (jak se po válce z iniciativy Václava Kopeckého musely přejmenovat Lidové noviny) článek „Nedáte-li červený, dejte aspoň bílý“. V něm ironicky komentoval jednu z novot poválečné národněfrontové demokracie, totiž tzv. „bílé lístky“. Ty měl možnost hodit do urny každý, kdo nebyl spokojen se skromnou nabídkou čtyř kandidátek stran Národní fronty. Za jejich prosazení se velmi zasazovali komunisté, kteří věřili, že sympatizanti zakázaných předválečných pravicových stran dají přednost téhle volbě-nevolbě před jinými stranami z Národní fronty (zejména lidovci, kteří pro ně jakožto dlouholetí spojenci pravicových stran mohli být celkem přijatelní). Nikdo tehdy nemohl tušit, že této možnosti využije pouze necelých půl procenta voličů.

Ferdinand Peroutka se tehdy předvedl v nejlepším světle - jako pokračovatel Čapků, Poláčka, Basse a dalších legend prvorepublikové žurnalistiky (nedávno jsem si na výstavě „Zlaté časy médií“ v Národním muzeu znovu uvědomil, kolik jich tehdy bylo). Navázal na její nejlepší tradice - a komunisté ho za to nenáviděli. I přesto, že Peroutka celý život byl přesvědčeným socialistou, socialismus považoval za jedinou alternativu dalšího vývoje Československa a dokonce i o komunistech soudil, že by se s nimi mělo spolupracovat a tím je kultivovat. Navíc sám později v exilu přiznával, že se tehdy snažil být státotvorný, a proto se ve svých soudech o komunistech dost krotil. Přesto se jim nezavděčil. Sice nebyl proti nim, ale nebyl ani s nimi. Byl solitérem, který nechtěl být spojován s žádnou z politických sil. To komunisté, vyžívající se v sugestivní otázce „Komu to slouží?“, nikdy nemohli pochopit. Že někdo může kritizovat jejich špinavé fígle a zároveň nebýt proti nim, to bylo nad jejich revoluční uvažování v kategoriích „my versus oni“. Proto schopného a nepoddajného Peroutku považovali za jednoho ze svých největších nepřátel. Ale i dnes jeden z nejvyšších ústavních činitelů s oblibou chrlí oheň a síru na „pravicový tisk“ (paradoxně nejčastěji na stránkách Práva, které poskytuje politikům - v drtivé většině sociálním demokratům - jednoznačně nejvíce prostoru ze všech celostátních deníků). V sobotním Právu k těmto škůdcům dokonce přiřadil i estéty a proti těm všem hrdě vystavuje na odiv neomalené plebejství sebe a svých ministrů. Se zdůvodněním - lidé tomu rozumí a líbí se jim to.

Rovněž Peroutkovi po každém článku, který nebyl zcela podle představ komunistů, docházely do redakce rezoluce dělnických kolektivů, protestující proti jeho „reakčním“ názorům. Byla to doba, kdy všemožné manifestace a rezoluce dělnických kolektivů byly běžným prostředkem na podporu komunistických požadavků, počínaje významnými znárodňovacími zákony a konče prkotinami typu článku ve Svobodných novinách. Koordinovaný postup odborů a nejsilnější politické strany vedl až ke slavnému sjezdu odborových svazů 22. února 1948 (kdy proti Gottwaldovi zvedlo z mnoha tisíc odborářů ruku sedm lidí) a ukázal se pro naši zemi smrtonosným. Měli bychom si na to vzpomenout právě v těchto dnech, kdy nám Milan Štech a spol. slibují, že při nepřijetí Zákoníku práce (o jehož pozoruhodné genezi jsem psal na Psu vloni na podzim) se pár dní před volbami začnou dít věci.

Vraťme se znovu k Peroutkovi a jeho kritikům. Vrcholem snah o jeho potlačení byla dlouhodobá polemika mezi Peroutkou a šéfredaktorem komunistického časopisu Tvorba Gustavem Barešem. Týkala se srovnání svobody slova u nás a v SSSR, ale to je celkem nepodstatné. Zmiňuji ji hlavně kvůli stylu, jakým se chtěl Bareš s Peroutkou vypořádat. Především se komunistický žurnalista vůbec neobtěžoval dokazovat svá tvrzení argumenty. Místo toho vytrhával z kontextu kusy Peroutkových komentářů a podle potřeby je začleňoval do svého propagandistického díla. Když nevěděl jak dál, přenesl řeč jinam. Nakonec se však k Peroutkově šoku začalo ukazovat, že vítězí Bareš, který vytrvale omílal svá tvrzení a protivníkovy argumenty vůbec nebral na vědomí. Jednoduše - vaše názory znám a nezajímají mě.

V roce 1946 se do Peroutky na stránkách Rudého práva obul sám Antonín Zápotocký, a to argumenty skutečně těžkého kalibru: „Můj dělnický instinkt cítí ve Vás škodnou!“ Co k tomu dodat? Snad jen to, že na Zápotockého styl navázali v dalších čtyřiceti letech mnozí další, kteří podobně spílali trockismu, titoismu, revanšismu a mnoha dalším úchylkám. Zavzpomínat na tyto „zlaté časy“ české žurnalistiky můžete ještě dnes nad Haló novinami, kde stále publikují tihle zapálení fanatici, odhodlaně hlásající třídní boj. Jejich šéfredaktorka od března dohlíží na nezávislost ČTK.

Po šedesáti letech je znovu o velikonocích volební kampaň v plném proudu a nutí nás k úvahám, co (respektive koho) si začátkem června vykoledujeme. Chcete-li vládu pod vedením člověka odmítajícího jakýkoliv názor odlišný od svého (což ve středeční Mladé frontě mezi řádky potvrdil i ministr financí) a chlubícího se svým buranstvím, volte nejsilnější vládní stranu. Jestli máte rádi černobílý pohled na svět, učiňte tak také. Pokud chcete, aby v této zemi bylo možné výhrůžkami a nátlakem protlačit jakýkoliv legislativní paskvil, podpořte ve volbách některou ze stran obnovené „lidové fronty“, dnes nejčastěji označované jako „stojedenáctka“. A pokud chcete, aby na nezávislost naší tiskové agentury dohlíželi místo následníků Čapkových a Peroutkových žáci Zápotockého, Bareše a Švestky, nově vstanuvší bojovníci toužící po vzplanutí poslední bitvy, pak začátkem června dejte svůj hlas KSČM. A nedáte-li červený, dejte aspoň oranžový.

Sám vím, že spousta lidí má dnes pocit, že tenhle mrak zvolna odplouvá a už z něj nezaprší. Pokud tento dojem máte taky, přečtěte si pozorně následující slova, která bezprostředně po volbách 1946 (tedy jen pár týdnů po svém velikonočním článku) napsal tentýž Ferdinand Peroutka: „Posuzujeme-li úspěch komunistů, nebuďme tak smutní, jako bychom před sebou měli ještě onu bývalou komunistickou stranu, která trpně prováděla pokyny komunistické internacionály, často beznadějně abstraktní pro naší zemi. Ať cokoliv z tehdejších dogmat ještě trvá ve vědomí nebo povědomí činovníků, žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka.“

Tato slova napsal jednoznačně nejbystřejší z tehdejších komentátorů jen necelé dva roky před Únorem ´48.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.