Nepřijel jsem především bažit a pátrat po politických pletichách, ale potkat se s kamarády, mnozí z kruhů literátů a kumštýřů od divadla a filmu. Kromě pražské veřejné dopravy (do níž ovšem nezapočítávám taxi službu), kterou při porovnání s jinými metropolemi nepřestávám velebit, rovněž se klaním, salutuji množství tamějších kulturních příležitostí k osvěžení ducha. Kultury tolik požehnaně, že se dá stihnout jen její zlomek. O ní pak referuji v zámoří, k oprávněnému oslňování nevěřících domorodců.

Tak třeba:Přehled kulturních pořadů v Praze, úhledná publikace o 208 stranách, vychází měsíčně, právě listuji ve výtisku z letošního června 2007. Divadla jsou na straně 16 až 67, z toho jsem napočítal:
9 festivalů
17 premiér
71 divadel včetně několikrát již přestěhovaného Semaforu, scén mně nových, neznámých – Metro, Miriam, divadla Na Prádle, Na Voru, Na Jezerce (tam jsem měl příležitost kochat se hrou s názvem Kumšt/Art, utkání Jana Kačera a Jana Třísky, bývalých spolužáků stejného ročníku, tvorů jak odlišného osudu, tak temperamentu).

Neimponuje jen počet divadel, ale i rozličnost nabídky pod touž střechou. Bohatý repertoár a nikoliv jen jedna a táž hra na roky a třeba i desetiletí (Mousetrap, Cats například) až k fyzickému a zejména komerčnímu vyčerpání. Napočítal jsem dvanáct různých představení v měsíci na programu Činoherního klubu a taková nabídka byla spíš pravidlem než výjimkou.

Jak se takové množství může udržet, uživit? Některé scény přece musí přežívat bez subvencí státu či města. Nedovedu posloužit kloudnou odpovědí. Kamkoliv jsem vešel, všude bylo zcela nebo téměř vyprodáno. Přijíždějí i mimopražští zájemci, plný jich extra autobus. Ceny vstupného stoupají, 300 či víc korun za lísteček se již leckde stalo normou. (Což teď rozmrzele zaznamenáváme my z oblasti churavějícího, souchotinářského dolaru, jehož hodnota se již zcvrkla na polovinu. Dřív jsme korunky rozhazovali s gestem legendárního grofa Bobbyho a teď už rovněž jsme nuceni počítat, a tak si všimneme, že třeba video s filmem „Milenci a vrazi“ stojí jen 47 Kč, kdežto leckterá kniha desetkrát tolik.)

Do Vinohradského divadla se na scénu vrátila Dagmar Havlová – Veškrnová, bývalá první dáma republiky, v bravurním výkonu ve hře Park Your Car in Harvard Yard, česky přejmenované na Chvíle pravdy. Nepodařilo se mi stihnout snad největší senzaci sezony, totiž Dobře placenou procházku – nyní operu či muzikál, každopádně zpěvohru Suchého a Šlitra, nám dřív známou jen v černobílém filmovém provedení. Tentokrát ji v Národním divadle brilantně režíroval Miloš Forman, s bouřlivě příznivou diváckou i kritickou odezvou, takže se nedalo pochopit, proč se na programu objevilo jen jedno představení za celičký měsíc.

Rovněž jsem v Praze nenašel biograf, kde by se promítala Menzlova novinka Obsluhoval jsem anglického krále. Tu v návštěvnosti – když je náhodou možnost kde navštěvovat – přetrumfl film Vratné lahve Svěráků, otce a syna. V červnu do kin přišlo 15 premiér, z toho jen dvě české.

Jiné všelijaké scény, představení, radovánky. Například od dávného roku 1969 se každý měsíc, s letní přestávkou, konají večery šansonů, se zpěvy a slovy, nikoliv však s tanci. U piana muzikant skladatel Milan Jíra, u mikrofonu výborný zpěvák a překladatel Rudolf Pellar, občas přijde recitovat Ilja Racek. Proslulý nestor novinář Jan Petránek si mě vždy v červnu přitáhne na podium jako exota k popovídání o světě. Tentokrát to byla zejména Patagonie a tučňáci, kteří nás pozemšťany pokládají rovněž za tučňáky, leč značného vzrůstu. Velikánské horko panovalo onen večer a přesto v Deylově akademii na Maltézském náměstí nebyla ani jedna židle prázdná. Na jedné seděla Marie Drahokoupilová, hlavní představitelka filmu podle Škvoreckého, vbrzku zakázaného románu Lvíče – ona hrdinka slečna Stříbrná, stále tuze půvabná dáma.

Plejáda kulturních příležitostí mě též obohatila seznamovat se s částmi Prahy, kam bych neměl důvod zavítat. Koncert nepochybně zázračného jazzmana Jiřího Stivína mě přivedl do Holešovic na osmnácté poschodí ultramoderních LIGHTHOUSE VLTAVA WATERFRONT TOWERS s výhledem na změny, nečekaný rozmach metropole.

Pramálo času pak zbývalo na koncerty, galerie, výstavy. Stihnul jsem pouze výstavu tvorby Jindřicha Štýrského a Jana Zrzavého. Pozor na pondělky - to bývá všude zavřeno.

Na rozdíl od loňského roku, kdy volební vřava nutila sedět u televize, tentokrát mou jedinou výjimkou byl zážitek s programem nazvaným „Uvolněte se, prosím“. Herec Ivan Kraus si pozve pár hostů k popovídání a tentokrát to byl i někdejší estébácko-kágébácký kádr Karel Koecher, s nímž jsem se kdysi letmo potkal v New Yorku a teď několikrát v Praze, zejména na večerech „Salonu kritického myšlení“. Tam tento ex-špion, Američany lapený, vězněný a posléze vyměněný za Anatoli Ščaranského, docházel a tiše naslouchal. Koecher, kdysi proslulý postelový šampion, absolvent přemnoha skupináčů, záviděníhodný Herkules, se teď až nápadně podobá Václavu Klausovi, poněkud v křehkém až vychrtlém provedení: stejný knírek, táž vizáž. A vlastně i totéž někdejší zaměstnání v Prognostickém ústavu, napřed za bolševiků a po sameru tamtéž, dokud se jeho špionského zásluhy příliš neprovalily. Ač se mu nikdy nepodařilo proniknout do CIA jako regulérní zaměstnanec, přece jen zásluhy měl, například na smrti sovětského, pro Američany pracujícího diplomata Alexantra Gorodnika.

V Praze při příležitosti velikánských oslav kulatých narozenin jednoho literáta, příslušně již rozjařen, jsem se Koechera zeptal nikoliv oklikou „Poslyšte, nepřipadáte si teď jako trochu blbej?“ Drzý dotaz jsem rozkošatil povzdychem, jaký je to asi pocit kdysi sloužit režimu, který se tak parádně rozklížil. Osočený se ale neurazil, facku mi nevrazil a trpělivě přednesl svou racionalizaci, jíž častým opakování snad i věří: že službou Sovětskému svazu on to tam de facto rozkládal. Byl podpůrcem, prosazovatelem potřebných reforem v socialistickém táboře, ve prospěch Gorbačovovy perestrojky již i před Gorbačovem.

Případný zájemce o Koecherovu nejposlednější verzi nechť ho vyhledá v Dolních Břežanech, Slunečná ulice.

Několikrát jsem byl pozván do televize a též se dostavil před mikrofon v pražském rozhlase. Tam, stejně jako na právnické fakultě a v jiných budovách značné velikosti, funguje výtah v neustálém pohybu, do něhož nutno správně naskočit a pak vyskočit. Též jsem to zažil ve Frankfurtu na hlavním velitelství U.S. Army, v bývalém centru neblahé firmy I.G. Farben, kde jsem se vyskytoval až do své emigrace v zámoří. Zařízení nám známé jako pater noster, nikoliv jako mater nostra, femininum.

S obtížemi jsem se snažil vynález vysvětlit inteligentní Angličance. Rovněž jsem selhal s pokusem seznámit ji s jiným, výsostně českým vynálezem, příspěvkem světové civilizaci – totiž proslulým, přemnoho zdí zdobícím kosočtverečkem. Jakkoliv jsem se snažil lingvisticky, obrazně i geometricky a gynekologicky, dcera Albionu nechápala.

K pokusu o osvětu došlo ve slovenském domě s restaurací, kam mě odvedli Jiří Labus a Oldřich Kaiser, toto proslulé duo kumštýřů, hned po jejich brilantním představení Don Quijote v blízkém divadle Kalich. Angličanku jsme chtěli seznámit s haluškami, proslulou krmí bratrského národa. Jenže číšnice nevyhověla – nevěděla, co že vůbec máme na mysli. Kaiser se pokusil o pomoc přesunem do perfektní slovenštiny a ani to nepomohlo. Tolik se nám národy osamostatnily, odcizily.

Slíbil jsem synáčkovi umožnit návštěvu barrandovských studií, leč nepovedlo se. Američané je prý měli stoprocentně propachtované a vetřelce tam nepouštěli.

Měli jsme ale k dispozici rozmáhající se studia ve Vysočanech, v prostorách kdysi socialismus mohutně budujícího kolosu ČKD. Dorazili jsme do Kolbenovy ulice, kilometry dlouhé, řada vjezdů s hlídači, dlouze bloudíme, kolem plno filmařských aktivit. Skupina asi dvaceti černochů, spolu mluvili česky. Rozstřílený mercedes – aha, zde aby se tvořilo akční drama.

Konečně jsme dorazili na správnou adresu, kde probíhalo natáčení populárního, několik let již trvajícího televizního seriálu. Napočítal jsem tucet interiérů, které tam měli k dispozici. Ptal jsem se režiséra, jak dlouho že jim trvá vytvořit jedno pokračování a dozvěděl se, že ta hodinka se dá zdárně natočit za dva dny.

Jinou zkušenost jsem získal na Kavčích horách při tvorbě jiného seriálu, v němž režisér perfekcionista opakoval záběr sedmkrát a pro každou epizodu tam měli naplánováno jedenáct a půl dne. Což by tedy znamenalo denní kvotu pouhých zhruba pěti minut hotového materiálu. Když pak v terénu, produkce se třeba zrychlí – nebo zpomalí. Exteriéry se natáčely v západočeské obci Úterý na mém někdejším okrese Stříbro. V onom Úterý kdysi též vznikal film „Městečko na dlani“ dle Drdova děje.

Jako již v loňském roce jsem doprovázel Martina Dejdara na rezidenci amerického velvyslance, do náramných postorů bývalého Petschkova paláce, ten den k dispozici vítězným finalistům v soutěži napsat esej v angličtině, tentokrát na téma SILENCE - meditace o tichu.

Opakovala se zkušenost o převaze tvůrčí potence dívek. Například v kategorii seniorů (19 až 26 let) znovu zazářily seniorky. Získaly čtyři ceny z pěti. A jako úplně nejlepší se umístnila Taťána Hořavová ze Slovenska, z obce Sušany.

Jako obvykle, Dejdar si mistrně počínal v roli Master of Ceremonies. Hezky jsem si popovídal s velvyslancem Richardem W. Graberem a též se dozvěděl, že slavná Shirley Temple, jedna z jeho předchůdkyň ve funkci, tehdy ještě ve zkomírající Jakešově době, ráno po Praze joggovala v tričku s písmeny STB, k notnému popuzení normalizátorů. A že by snad provokace z její strany? Vždyť to přece jsou iniciálky jejího jména - Shirley Temple Black.

Neoficiální stránky Oty Ulče