Slovo lídr, taktně převzaté z anglického leader, znamená vůdce, tedy osobnost, která vede. Předpokládá se, že vede nějaké lidi, ale za lídra mohou být označováni i sportovci v nějaké té jejich tabulce či závodu. V politice se tím většinou míní předseda vlády, předseda partaje nebo i hlava pomazaná, pokud mluvíme o království (nikoli britském). Hádám, že slovo předseda znělo českému uchu příliš usedavě, byrokraticky, než aby se dalo použít ve smyslu toho, za kterým lidi stojí, ba táhnou. Vůdce zase nám starším zní jako německé fýrer a to je zprofanové slovo již z dob protektorátu. Proto píšu, že čeština převzala slovo lídr taktně, vždyť jak by nám to znělo, kdybychom označovali předsedy politických stran jako fýrery nebo předsedu vlády jako vůdce? Kdepak, čeština si ve výběru slov z cizích jazyků vybírá citlivě, aby, nedej bože, nevznikl dojem, že snad my neumíme být jako ostatní! Přitom my to fakt neumíme! Ani jeden ten výraz nezní českému uchu správně. Pokud by někdo označil nebo jen přijal titul vůdce, českému uchu to bude znít jako vytahování! Prosím vás, jaký vůdce, když za ním stojí pár ukřičenejch pravičáků, nebo na druhou stranu „dělačů dobra“ z levice? Kritizovat nebo vysmívat se, to my umíme, ale sjednotit se za někým, kdo by nás vedl, to už je horší.

Každá doba však v každém národě vynese do popředí několik schopných politiků, z nichž někteří by si pro své schopnosti zasloužili svůj lid vést. V Česku to mají o to těžší, že ve své vedoucí roli musí balancovat na hranici lídra a kašpara. Buď je lid vidí tak, nebo onak. Což neznamená, že to někdy není ten správný náhled! U nás je ovšem možné všechno, i to, že druhý den se názor zvrtne o sto osmdesát stupňů tím nebo oním směrem a z váženého politika je kašpar nebo z kašpara politik. Existují výjimky, kdy se většinou národ shodne, ale není jich mnoho. Karel IV., Jiří z Poděbrad a z moderních tatíček Masaryk. Větší úcty a zároveň většího paradoxu než pojmenování ruským symbolem (báťuška) presidenta Masaryka si český národ nemohl vymyslet. V tatíčkovství je nezměrná úcta, s kterou se nepolemizuje. Někdy je však tato úcta vztažena k osobnosti, která si ji nejen nezasluhuje, ale naopak národ svede, že s ním jde až do „pekla“. Na mysl přicházejí presidenti Beneš a Gotwald. Já vím, ani jeden nebyl titulován tatíčkem, ale tu nezměrnou úctu vyžadovali oba dva. Každý táhl národ jiným směrem, ale vůdcem z nich nebyl ani jeden, jen tu slávu vůdcovství chtěli víc než jiní z jejich generace. Nebrali ji však jako závazek pro národ, ale jako potvrzení své vlastní výjimečnosti. A s presidenty, ale i jinými potentáty v české politice poslední doby, kteří jsou přesvědčeni o své výjimečnosti, se roztrhl pytel. Kdyby ta výjimečnost byla jen narcistická, jako u dnešního presidenta, budiž, tomu bych rozuměl , pochopil a odsoudil, ale ono to je ještě horší. U mnohých je jejich pociťovaná výjimečnost ještě umocněna ctižádostí. Ctižádostí urvat něco pro sebe, prostě se dostat k lizu za každou cenu a pak hrabat a hrát to pěkně po česku já na bráchu, brácha na mě. Tím bráchou může být kdokoliv, kdo je stejně „ctižádostivý“. Ne snad, že by v české politice nebyli i slušní lidé, to bych si nedovolil tvrdit, ale co si tvrdit dovolím, je, že to jsou povětšině všechno bojácní lidé. Stačí pohrozit nedozírnými následky nebo se zeptat, jak se daří dětem, a podeserou se úplně všichni. Statečných politiků je u nás jen těch, kteří cítí v zádech podporu nebo souhlas velkého bráchy z východu. To se to pak hýří velkými slovy a vykřikuje s nebojácností hodnou obdivu těch, kteří netuší.

Do určité míry jsme si daný stav zasloužili tím, že jsme si jej sami vytvořili. Doslova odvolili. Začalo to mýlkou Masaryka, který za sebe doporučil Beneše. Tento skvělý intrikán a ctižádostivec, přesvědčený o své výjimečnosti jak nikdo druhý, utekl z boje, když nám bylo nejhůře, aby nechal za sebe vše vylízat Háchovi. Když se triumfálně vrátil z exilu, kde již dopředu podepsal spolupráci se Sovětským svazem na dvacet let, aniž by se kohokoliv dovoloval, znovu jsme si ho zvolili jako lídra, aby nás vedl i nadále. Může se někdo divit, že nás dovedl k další katastrofě?

Od té doby, tedy od roku 1948, se do politiky nehrnul nikdo slušný, natož schopný obětovat svou kariéru za nějakou pořádnou myšlenku, za program, který by pozvedl český národ z mizérie, do které upadl. Netvrdím, že tací neexistovali, ale pokud ano, pak jen na lokální úrovni a dál se nedostali, protože my ostatní jsme je nedokázali nejen prosadit, ale ani podpořit! Neměli jsme odvahu se za něco nebo za někoho postavit. Báli jsme se. A tak se do politiky hrnuli jen kariéristé a to nám zůstalo až do dnešních dnů. Rozdíl mezi politikem kariérním a opravdovým je v tom, že kariérista nemá odvahu, ale ani úmysl vzdát se své pozice na úkor kariéry, když jeho myšlenky neuspějí, zatímco opravdový politik se své pozice vzdá, když zjistí, že nemůže prosadit svou politiku. Vypozorovat, kdo je kariérista a kdo to myslí upřímně s národem, je jednoduché. Karieristé budou vždy hasit nepokoje, odvážné nápady a nikdy se k problému nepostaví čelem, nýbrž se budou snažit zamést vše pod koberec a hlavně, udržet KLID. Udržet status quo, tedy to, co je a v čem se dokáží orientovat a budovat svou kariéru. Změny by mohly ohrozit znalosti zatuchlého rybníka jejich politických kontaktů! Pokud se postaví za něco nového, pak opožděně, když už si jsou jisti nastávající změnou. Když se změna neosvědčí, budou první, kdo opustí potápějící se loď pro staré „jistoty“. V tomhle umění obzvlášť vynikal kariérista soudruh Štrougal.

Bohužel, politika je reakce na neustálou změnu, kterou je život sám. Kdo dokáže reagovat včas a změnit svou politiku k potřebě svého národa vycházeje ze současných skutečností, jak se vyvinuly, ten je odměněn menšími bolestmi přerodu a zvýhodněn oproti těm, kteří změny odkládají.

Evropou nyní hýbe demografická změna. Hybateli jsou převážně emigranti z muslimských zemí. Jejich množství je dnes takové, že Evropě hrozí v budoucnu boj za její kulturní tradice, jakými jsou věda a svoboda slova. Jak se k tomuto problému staví evropští, tedy i naši, politikové? Jako všichni kariéristé. Umlčují oprávněné i neoprávněné obavy obyvatelstva nepravdivými tvrzeními a doměnkami, které si sami vymýšlejí přisuzujíce muslimskému náboženství prvky evropského křesťanství, které nemá. Islám nikdy nenabídne druhou tvář a raději bude bojovat, než aby se rozmělnil do nějaké evropské kulturní kaše. Bojem islám nemyslí boj myšlenek, ale hned jde po krku těm, kteří ty myšlenky vysloví. Právě proto se mezi našimi evropskými politiky nenašel ještě nikdo, kdo by se postavil k problému čelem. Musel by pak totiž bojovat o svou kůži a ta je pro kariéristu důležitější než cokoliv jiného.

Otázkou tedy je, proč zůstat ve funkci, když nechci bojovat za svůj národ, za lid Evropy, a proč to nepředat někomu, kdo se tolik bát nebude a zavede opatření, jichž se já bojím? Odpověď je snadná. Já jsem výjimečný, tak výjimečný, že to zvládnu i bez boje, jen mi musíte všichni věřit! Problém je právě s těmi, co mi nevěří, a narušují tak naši jednotu za dobro pro všechny. Já už bych se s muslimy nějak domluvil...

Pro mne osobně je pak zarážející fakt, že většina Evropanů jim to skutečně věří, jinak by je přece nemohla pořád volit. Ale třeba se mýlím, třeba jsou i ti ostatní Evropané jako Češi v roce 48 a budou zkrátka volit pořád ty, co už z pozice své funkce jsou pro ně „vyvolení“.