Je snad Kajínek propuštěný vězeň Havlova režimu?

Sousloví „vítací kultura“ má u nás špatný zvuk. Je synonymem pro nadávání na Německo a jeho otevření hranic bez kontrol. Synonymem pro dobrovolnou islamizaci Evropy. Synonymem pro to, čeho se máme varovat a v čem vzdorovat tlaku Evropské komise. Ale i my dokážeme na plné pecky rozjet podivnou vítací kulturu. Tak lze popsat atmosféru vítání Jiřího Kajínka po propuštění z trestu, atmosféru, kdy racionalita ustupuje emocím a pocitu, jak jsme skvělí.

Jako by se rozhýbal nějaký stroj času a vracel nás o 28 i více let zpět. Kdy naposled jsme zažili tak upřímné vítání propuštěných vězňů? Bylo to v průběhu „sametové revoluce“, 26. listopadu 1989. Mnozí si ještě pamatují, jak vítali Ivana Jirouse či Františka Stárka po jejich propuštění z kriminálu. Byla to též atmosféra upřímnosti a spontaneity. Táž zvědavost, co propuštění řeknou. Táž touha se s nimi fotit. Ode dneška se to lišilo snad jen ve dvou věcech.

Především byli jmenovaní za mřížemi jako političtí vězni Husákova režimu. Za to, že pořádali nepovolené koncerty, vydávali nepovolené tiskoviny (samizdatový časopis Vokno), ručili za petice (v tomto případě za říznou petici „Tak dost!“). Starší čtenáři Lidových novin si vzpomenou na propuštění Rudolfa Zemana a Jiřího Rumla, lídrů samizdatových LN. Byli propuštěni též 26. listopadu 1989 a z vězení jeli rovnou na Letenskou pláň, kde je vítala statisícová demonstrace.

Druhý rozdíl je jen technologický. Tehdy nebyl internet, sociální média, mobilní telefony ani selfíčka. I proto si propuštěný vrah – za to byl odsouzen, milost hlavy státu znamená akt milosrdenství, ne přehodnocení rozsudku – Kajínek může užívat vítání na svobodě víc než političtí vězni Husákova režimu před 28 lety. Ale znamená to snad, že Kajínek je propuštěným vězněm Havlova režimu? To proboha ne, i když chtivě nastavené kamery a mikrofony médií, projevy solidarity a celá podivná vítací kultura by pro to mohly svědčit.

Dnešní doba stále víc oceňuje „celebritnost“, aniž by nějak definovala, co to celebritnost je, a vítání Jiřího Kajínka je toho dokladem. Lidé hltají vše, co se kolem Kajínka šustne, aniž by to kriticky zkoumali, spíše ve stylu „konečně slyšíme, jak to bylo a jak to je“ (třeba Kajínkova slova, že mu prý prezident Havel sliboval milost). Raději ani nemyslet na to, co by následovalo, kdyby nějaká politická parta nabídla Kajínkovi místo na volební kandidátce.

LN, 25.5.2017