Loni poklesl počet příjemců starobních penzí

Počet zemřelých na covid se blíží třiceti tisícům a státní rozpočet se po uzávěrách propadá do stamiliardového schodku. Ty dvě informace spolu souvisí. Ale v boji na názorové barikádě se obě strany soustředí jen na jednu z nich. Hájí-li záchranu životů za každou cenu, jejich pohled na příští fungování státu slábne. Hájí-li společenské, ekonomické a civilizační přežití státu, do značné míry vytěsňují argument třiceti tisíc mrtvých.

V tomto střetu či spíše míjení se argumentů působí zajímavě sobotní zpráva ČTK. Týká se totiž obou stran barikády. Z čísel České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) plyne, že za rok 2020 poprvé po dvou dekádách poklesl počet příjemců starobních důchodů. Pro ilustraci. V roce 2002 jich stát vyplácel 1,907 milionu, v roce 2005 to bylo 1,962 milionu, v roce 2010 už 2,260 milionu, v roce 2019 pak 2,415 milionu, ale loni „jen“ 2,4 milionu.

Odkud se vzal ten pokles? ČSSZ svá čísla neváže na diagnózy úmrtí, ale nelze v nich nevidět vliv epidemie covidu, její smrtelnosti u seniorů. Ta čísla dokládají, že epidemii opravdu nelze bagatelizovat. Podobně jako když v dubnu Eurostat vydal zprávu, že v 27 z 30 zemí Evropy poprvé klesla očekávaná délka života. Ani tam nešlo vliv covidu na demografická čísla přímo kauzálně prokázat, ale trčel z nich jako sláma z bot.

Sobotní zpráva má ovšem i druhou, poněkud cynicky znějící stránku. Naznačuje, že rozpočet českého státu něco ušetří na vyplácení starobních penzí. (Někdo by řekl, že dluhový zářez za předvolební zvýšení důchodů bude o fous menší.) Už dlouho se bije na poplach kvůli stárnutí populace, demografické krizi a nutnosti reformy penzijního systému, který zatěžuje rozpočet stále více. Jen si asi nikdo nepředstavoval, že to v praxi doloží epidemie covidu.

Jakkoliv to zní cynicky, je to součást úvah o fungování státu i společnosti. Nejsou nové. Před 85 lety je zachytil Karel Čapek ve hře Bílá nemoc.

Otec: To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč –

Dcera: Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout.

Čapek ten dialog použil jako odstrašující příklad. Ale v uhlazenější podobě se toto uvažování ozývá i dnes. Kdyby se někdo chtěl Čapkem inspirovat a napsat hru s názvem, řekněme, Bílá chřipka, mohl by čerpat dialogy ze střetů na webových diskusích.

Třeba: Kašlali jsme na opatření, nehlásili kontakty, nedodržovali karantény. Také proč, když umírali převážně starší lidé. Představte si ale, že na covid začnou umírat děti a mladí. Bude se i v této chvíli demonstrovat?

Či právě naopak: Doufám, že ti, kteří souhlasí s opatřeními, uzavřením provozoven, restaurací a služeb, se už nepřijdou nikde najíst, pobavit, na pivo, do kina, do divadla. Budou sedět jen doma, nákup si objednávat a vyzvedávat u dveří. Nebudou žádat o jakoukoli podporu, protože na to musí stát mít a donekonečna se zadlužovat nelze.

Obě strany této jedné mince, oba způsoby uvažování, evokuje zpráva ČTK o poklesu počtu důchodců.

LN, 3.5.2021