Na veřejnosti se o tom nemluví, v novinách se o tom nepíše a politici vám to také neřeknou – v Česku se ovšem vrátil život do starých kolejí, alespoň, co se týče trávení volného času. Hospody jsou plné štamgastů, v posilovnách lidé shazují lockdownová kila a stejně tak už se sportuje i mezi amatéry.

Ale vždyť to všechno je doposud zakázané, ještě se to nerozvolnilo, říkáte si. To je samozřejmě pravda, jedním dechem však musíme dodat: No a co? Ani ten nejukázněnější národ na světě, což Češi nejsou, co si budeme nalhávat, nedokáže fungovat více jak půl roku v kuse v módu absolutního omezení. Všude v Evropě si to uvědomovali, proto se omezení nastavila takovým způsobem, aby se chod země totálně nezastavil. V Česku se ovšem vláda rozhodla pro totální uzávěru – od obchodů a služeb až po školy a sportování.

Právě sportování dětí je přitom i teď, kdy se začíná pomalu rozvolňovat i z oficiální úrovně, nešťastnou Popelkou, na niž každý zapomněl. Dětské kolektivy ve školách nebo v družinách totiž nadále sportovat nemohou – ačkoliv jsou pravidelně testovány, ačkoliv jsou homogenní skupinou, ačkoliv jejich pedagogický dozor byl přednostně naočkován – prostě sportovat nesmí! A basta.

Kdyby chtěl být člověk velmi hnusný, pomyslel by si, že hlavním důvodem nezájmu úředníků i politiků o sport dětí je skutečnost, že největší fyzický výkon se jim povede, když rychle vyjdou schody. Pokud si však toto nejapné žertování odpustíme, skutečně jen těžko nalézáme důvody, proč není dětem ve školách sport umožněn. Možná je na vině naprosté odtržení od reality nebo je pod jejich zorným polem, těžko říct.

Stát vehnal amatérské i dětské sportování do šedé zóny a mnohé sportovní kluby se tak v současnosti pohybují na hraně, či spíše za hranou legálnosti. Pro zákazy a omezení přitom nejsou z epidemiologického hlediska důvody – pokud stát umožnil pracovat pravidelně testovaným zaměstnancům bok po boku v uzavřených prostorách fabrik, proč neumožňuje nesrovnatelně menším kolektivům pravidelně testovaných dětí sportovat na čerstvém vzduchu?

Rozhořčovat se však nemá příliš smysl, škody už se staly. Nejdéle uzavřené školy v Evropě si na dětech vybraly svou daň – kvůli izolaci se staly apatičtější, úzkostnější, bojí se návratu do normálního života. Jedná se o problém, který zatím většina lidí i politiků přehlíží, ale který se nám v budoucnu škaredě vymstí. Kromě psychického zdraví je zde i riziko zdravotních obtíží, zejména obezity.

Je teď pouze na nás, rodičích, kteří mají odvahu, nikoliv na státu, abychom děti opět ke sportování vrátili. A proto je dobře, že město Brno a Jihomoravský kraj dávají peníze na kroužky ve školách a v družinách. V Brně jsme angažovali desítky profesionálních trenérů, které dvěma tisícům dětí ve školních družinách ukazují jednotlivé sporty. Je jedno, zda mají rodiče dítěte finanční prostředky či nikoliv, vše je hrazeno z prostředků města a kraje a děti si v kolektivu zasportují. Tento projekt opět restartujeme od září 2021. Spočítali jsme si, že za 100 miliónů korun ročně (ze státního rozpočtu jde do sportu 10 miliard, jde tedy o 1 procento z této částky) by se projekt mohl rozšířit po celé republice a zasáhnout každé dítě na prvním stupni základní školy v každé obci v každém kraji.

Návrat dětí ke sportování je důležitý. Ani ne tak kvůli fyzické aktivitě – uvědomujeme si, že ne každé dítě je pohybově nadané –, ale kvůli socializačnímu efektu. Sport má být hlavně o zábavě a té se teď dětem dostává zoufale málo.

Jihomoravská krajská organizace České unie sportu