SPOLEČNOST: Moje otázky k události v ČT
Jen jsem si přitom vzpomněl na dobu před deseti lety.
Na onu pachuť v ústech z řešení-neřešení mediálního divadla zvaného televizní krize.
Znovu připomenu dění z přelomu let 2000/2001, a budu tak činit vždy, kdy na sebe Česká televize upoutá podobnou mediální pozornost jako v těchto dnech.
Dvacátého prosince 2000 orgán k tomu určený, demokraticky zvolený a v souladu s právem fungující, Rada České televize, zvolil právoplatně a demokraticky (poměrem hlasů sedm ku dvěma) novým generálním ředitelem televize Jiřího Hodače. Pracovníci zpravodajství (tzv. krizový výbor) veřejně prohlásili, že ho nebudou respektovat. Když pak Hodač o tři dny později jmenoval šéfkou zpravodajství Janu Bobošíkovou, vypověděli rebelové poslušnost i jí.
Čeho jsme byli svědky? Zaměstnanecké rebelie. Ta byla až dodatečně, počínaje 1. lednem 2001, zaštítěna odbory a „transformována“ ve stávku. Jinými slovy, od 20. prosince do konce roku si zaměstnanci veřejnoprávní instituce počínali nelegálně.
Přesto došlo k něčemu, co pro mě tehdy bylo a i dnes zůstává neuvěřitelné. Výstižně to už osmého ledna 2001 popsal Andrew Stroehlein na serveru Britské listy:
„Tvrzením, že jsou Bobošíková a Hodač jen Klausovy loutky, navozovali vzbouřenečtí novináři dojem, že je ohrožena samotná nezávislost jejich televizní stanice. Argumentovali, že jde o boj o svobodu slova. A všichni jim začali věřit.“
Co následovalo, víme. Tisícihlavé demonstrace na podporu vzbouřenců, po Novém roce stávkujících, jak před Kavčími horami, tak na Václavském náměstí.
Lidé šli demonstrovat přesto, že Hodač byl právoplatně zvoleným ředitelem. Demonstrujícím nikterak nevadilo, že kdyby oni - rozuměj zaměstnanci mezi nimi – ve firmě, v níž působí na základě pracovní smlouvy, udělali totéž co pracovníci TV zpravodajství, se zlou by se potázali. Taktéž jim nevadilo, že to nebyl Jiří Hodač, kdo porušil zákon, ale revoltující redaktoři a spol.
A po deseti letech?
V jedné z budov veřejnoprávní televize se v pátek večer (11. 3. 2011) stalo to, co dobře známe z médií. Ačkoliv vše bylo v souladu s právem, jak jsme slyšeli z vícero úst vysoce postavených osobností, akce vyvolala skandál.
A v mé mysli otazník. Byla-li v 2000 osoba Jiřího Hodače, který byl právoplatně a demokraticky zvolen, důvodem „k akci“, není událost z pátku jedenáctého důvodem k témuž – mám na mysli k masivním demonstracím na podporu nezávislosti médií? Vždyť policie podpořená ozbrojeným komandem, přestože si přišla pro jednu písemnost, odnesla jich plné pytle a zabavila i počítače a jiné redakční materiály, jak se dočítáme na zpravodajských serverech.
Že to bylo legální a v souladu s právem, posvěceno příslušným soudním příkazem?
Jiří Hodač byl ale také právoplatně zvolen!
Jak si počínala Česká televize tehdy? Vyvolala bezprecedentní revoltu a „nahnala“ lidi „do ulic“.
Jak si počíná dnes? Slovy jednoho z tehdejších vzbouřenců, dnes generálního ředitele Jiřího Janečka, se bude bránit „právní cestou“.
Proč se „právní cestou“ nebránil on a ostatní „bojovníci za svobodu“ proti zvolení Jiřího Hodače v roce 2000, resp. 2001?
A proč dnes nesvolávají koncesionáře na Václavské náměstí, když na vlastní kůži zažili „demonstraci síly“? Nechci srovnávat nesrovnatelné, ale musím se takto veřejně zeptat: Představoval Jiří Hodač, někdejší žurnalista s dlouholetou praxí v BBC, větší hrozbu pro svobodu slova než mocenský zásah v budově televize ve stínu nabitých samopalů?
To jsou mé otázky k jedné z události těchto dnů.
