SPOLEČNOST: Mohlo by tu být i líp
Tak jsme se konečně dočkali prezidenta. Už víme, kdo jím bude dalších pět let. Pro někoho to byl šťastný den, protože zvítězil jeho favorit, pro jiného to byl smutný den, protože jeho favorit nebyl první na pásce.
Nicméně se zdá, že nejvýznamnějším výsledkem prezidentských voleb 2018 není personální nezměna na Hradě, ale to, že společnost je rozdělená jak přeříznutá okurka.
Je vůbec něco, co ty dva nesmiřitelně rozdělené tábory spojuje?
Myslím, že až utichnou emoce, něco se najde.Stávající pan prezident se z Hradu stěhovat nebude a všichni ostatní, jeho voliči i nevoliči, se po té mírně hysterické kampani zase mohou nastěhovat zpátky do svých osobních životů. Konečně! Protože by přece mělo platit - můj dům, můj hrad! Nebo jak říkají Britové: My House My Castle.
A jakmile se zase vrátíme z toho veřejného života do toho vlastního, pravděpodobně nám dojde, že důležité není jen to, kdo reprezentuje náš stát, ale taky to, jak každý z nás reprezentuje sám sebe a svoji rodinu. Proč je to tak důležité? Protože tím nejpodstatnějším benefitem demokracie je fakt, že všichni můžeme mít trochu toho prezidentství u sebe doma, ve svém vlastním životě. Můžeme se svobodně rozhodovat, kde budeme žít, co budeme dělat, s kým se budeme stýkat a s kým ne, o co se budeme zajímat a co budeme ignorovat.
Pokud nejsme obtěžováni všudypřítomnou kontrolou státu, můžeme se ve svém vlastním životě cítit tak trochu jako premiér, ministr financí, školství i zahraničních věcí. Ať je prezidentem kdokoli, mnohem důležitější přece je, jak je to s námi, jak svobodně a jak moudře se ve svém životě rozhodujeme v oblasti rodiny, práce, financí, zdraví a vzdělání. Proč je to důležitější? Protože sebevědomí a soběstačnost občanů je to, o co jde v demokracii především. Jak říkal Masaryk – já pán, ty pán!
Do roku 1989 v naší zemi žádní páni nebyli, kromě komunistů. Ale to vlastně taky nebyli skuteční páni, jen si na ně hráli. Přesto nám mluvili do života a snažili se nás kontrolovat do nejmenších detailů, v osobním i veřejném životě.Vrať se domů a převleč se!, přikázal ředitel gymnázia mému spolužákovi, který přišel do školy v tričku s anglickým nápisem. Mimochodem – nad tím šumperským gymnáziem visel nápis KOMUNISMUS NÁŠ CÍL, ačkoli komunismus nebyl cílem vůbec nikoho, ani tehdejších studentů, ani tehdejšího učitelského sboru. A myslím, že ani těch, kdo tehdy seděli ve vládě.
Píše se rok 2018 a o životních cílech si rozhodujeme sami. Nemluví nám do toho žádná strana a žádná vláda, protože o tom, které strany budou v Parlamentu a kdo bude vládnout, rozhodujeme my, co chodíme volit.
Takže teď, když už máme odvoleno, nechme tu politiku být a vraťme se zase k vlastnímu životu, protože z devadesáti devíti procent jsme to my sami, kdo může ovlivnit jeho kvalitu.
Přeju vám krásné dny plné zdraví, lásky a smysluplné práce. Běžte si zaběhat do přírody, přečtěte svým dětem pohádku a zajděte nimi do bazénu, uvařte něco skvělého k večeři a pomilujte se s partnerem/partnerkou. Nebo si pusťte Hapku s Horáčkem, jejich klasické album Mohlo by tu být i líp. Horáček je skvělý textař, píše o tom, jaký život opravdu je: komický i tragický, vznešený i přízemní, nudný i vzrušující, ošklivý i nádherný. A protože je tak barevný a bohatý, stojí za to ho žít!