Minulý týden jsem napsal článek o snaze pomoci iráckým křesťanům a o překážkách, na něž jsem narazil. Už několik let publikuji zhruba jeden článek týdně a jsem zvyklý na celou škálu nejrůznějších reakcí. Musím konstatovat – a činím to vlastně s velkou radostí – že na žádný ze svých článků jsem nedostal tolik reakcí jako na tento. Ještě úžasnější je, že 95 procent těchto reakcí obsahovalo nabídku pomoci, případně otázku, jak je možno pomoci. Zpočátku jsem se snažil na všechny e-maily odpovídat, ale brzy jsem to vzdal – jednak proto, že jsem náhle a dosti nepříjemně ochořel, jednak proto, že e-mailů bylo víc, než se dalo zvládnout.

Nevzdali jsme se svého původního plánu, totiž dostat alespoň několik desítek iráckých křesťanů do České republiky a zajistit jim zde trvalý pobyt. To nebude možné bez vládní podpory, o niž dvěma různými cestami usilujeme. Pokud by se otevřely tyto dveře, bude potřeba i jiné než finanční pomoci.

Není to nic snadného. Jednak je zde určitá (často nijak neskrývaná) neochota přijímat jakékoli imigranty, jednak zcela praktické problémy: Mnozí uprchlíci nemají jediný doklad, někteří mají pouze pyžamo, v němž utekli. Cizineckou policii pochopitelně zajímají právě doklady a důkazy. Na jednu stranu se jí nelze divit: Musí naši zemi chránit před agenty a teroristy, kteří by se mohli pokusit infiltrovat mezi uprchlíky. Na druhou stranu si možná dokážete představit, jak traumatizující musí být pro ženu, která byla znásilněna a jíž zabili manžela, když musí po dobu jednoho roku (během pobytu v uprchlickém táboře) různým lidem stále znovu do největších detailů líčit svůj příběh. A s nejistým výsledkem.

A teď k širším souvislostem: Křesťanství na Blízkém východě přinejmenším na určitou dobu končí. Ježíš řekl: „Budou-li vás pronásledovat v jednom městě, utečte do jiného.“ S výjimkou Izraele a do jisté míry i Libanonu je irácký Kurdistán jediným místem, kde jsou křesťané v relativním bezpečí. Ovšem i tam jsou bez prostředků a bez budoucnosti. Měli bychom usilovat o to, aby zbylí křesťané z Blízkého východu mohli utéci do Evropy, do Ameriky a do Austrálie.

Slyšel jsem kuriózní názor, že bychom neměli pomáhat selektivně křesťanům, protože muslimové tam přece strádají také. Nechci nijak zpochybňovat skutečnost, že muslimové zabíjejí celkově víc muslimů než křesťanů či židů (ostatně, s židy se již vypořádali v padesátých a šedesátých letech za výmluvného mlčení Západu). Nicméně ať už šíité zabíjejí sunnity nebo sunnité šíity, pronásledovaní mají v relativním dosahu své souvěrce, kteří jim mohou pomoci a poskytnout jim azyl. Pokud přijmeme – podle mě mylnou – premisu, že teroristé tvoří jen malý zlomek muslimské populace a že vedle nich je velká mlčící většina mírumilovných muslimů, pak bychom snad mohli očekávat, že tato mírumilovná většina pomůže svým pronásledovaným souvěrcům. To, že křesťany nezachrání, je již prakticky potvrzeno.

Chaos na Blízkém východě se bude ještě několik let, ne-li desetiletí, prohlubovat. Přiznám se, že nevidím velký smysl ve vojenském angažmá Západu. Přesahuje možnosti tohoto článku vysvětlit, proč většina dobře míněných snah Západu situaci nakonec ještě zhoršila. Západ by si měl dle mého názoru vytknout tři realistické cíle: Ochránit Izrael, zachránit zbývající křesťany z oblasti a tuto oblast izolovat. Psal jsem to už před lety a sklízel jsem posměch. Události mi dávají stále více za pravdu. Problémem Západu ale je neochota pravdu si přiznat. V diplomatickém establishmentu se například dobře ví, že mise v Afghánistánu je prohraná, ale nesmí se to říkat nahlas. Prvním předpokladem smysluplného řešení je ale přiznat si pravdu.

V tomto článku ale jde především o pomoc konkrétním, byť nám osobně neznámým lidem. Na závěr bych chtěl srdečně a upřímně poděkovat všem ochotným dárcům.

Co se tedy dá dělat?
Předně: Pokud vás zajímá, co tam „naši lidé“ a jejich místní spolupracovníci dělají, naleznete podrobné informace na webu www.nehemia.cz. Česká organizace Nehemia úzce spolupracuje s německou organizací téhož jména (www.nehemia.org). Ta má pochopitelně mnohem větší možnosti, nicméně obě organizace mají v Iráku stejný cíl a úzce spolupracují. Hlavní postavou přímo na místě je humanitární pracovník Volker Baumann.
Na uvedených stránkách jsou průběžně zveřejňovány zprávy o aktuální situaci, příběhy místních lidí, i zprávy o využití finančních prostředků, přicházejících z Česka.
Kdo chce bezprostředně pomoci, může této organizaci poslat finanční příspěvek na č. ú. 1057340/2060, variabilní symbol 1002.