Na Miloše Zemana už se hodí jako bič i Hanka s Tončou

Pokud by se mi chtělo ze současného prezidenta jakkoli zvracet a nevynechal bych příležitost si do něj kopnout, v případě návratu Hanky s Tončou z Balúčistánu bych mlčel a zavřel notebook. Využít těch dvou naivních mladých slečen k tomu, abych si utřel do prezidenta boty, je podle mě projevem hyenismu.

Předně mám potřebu na adresu Hany Humpálové a Antonie Chrástecké, ale zdaleka nejen na adresu jejich, vlastně na adresu všech podobně naivních cestovatelů, sdělit, že vypravit se do světa za hranice České republiky je vždy otázkou osobní volby a přiměřenosti rizika. Řekněme, že zákony u nás doma známe a víme, co tady lze očekávat – ani to však není úplná pravda. Řekněme, že při cestování po Evropě budeme v bezpečí – a ani to není úplná pravda. Jakmile překročíme hranice Evropy, musíme počítat s tím, že riziko stoupá. A jsou místa na Zemi, kde šance na život, právě proto, že jsme přišli z Evropy, je rovna riziku smrti. Takovým místem je i pro zběhlé a vycvičené chlapy například Balúčistán.

Výše uvedené popíšu jinak. Ano, cestujte a jeďte, kam chcete. Jen nečekejte, že po rozhodnutí stát se položkou na jídelním lístku jiné tlupy, když jste bezpečí té své opustili a chtěli očuchat něco jiného, se původní Vaše tlupa sebere a vyrazí na cizí území pro Vás. Takhle to v přírodě nefunguje. Ani zvíře nešlápne na rozpálenou plotnu, nemluvě o výhodě, kterou jako živočišný druh máme, že umíme na rozdíl od mnoha zvířat přejímat zkušenosti bez potřeby šlapat na tu plotnu. Takže ano, jeďte, ale za svoje a nečekejte, že je snad povinností kohokoli Vás z toho tahat.

Za návrat těch dvou jsem rád. Jsou to něčí děti, jsou to dva životy, byť provázené naivními představami a kroky jejich nositelek. A mohu jen věcně a studeně bez emocí doufat, že se na nich ty dva roky nepodepsaly tak, že jednou, díky například v čase skrytému stockholmskému syndromu, nevstoupí na druhou stranu tady u nás na domácí půdě, a že o nich nebudeme číst nekrology v souvislosti s nějakým neštěstím. Co ale přejít nechci, je jejich zneužití lidmi, pro které je Miloš Zeman snad každodenním cílem útoků, a kterým se teď aktuálně hodí ty dvě, což je samo o sobě hyenismus. Je totiž více než pravděpodobné, že to byl také prezident České republiky a jeho úřad, který se o jejich návrat byť z části zasloužil, a to pro mnohé jistě i paradoxně v situaci, kdy na islámu nenechá oprávněně nit suchou a řada lidí mu v minulosti právě kvůli těm dvěma uneseným vytýkala, že na adresu islámu by měl raději politicky korektně mlčet.

Rozumím a chápu potřebu kritiky názorových oponentů a sám si tohoto luxusu užívám plnými doušky, ale musí jít o princip, ideje a argumenty. Představa, že bych kvůli tomu zneužil návratu dvou unesených lidí zpátky do vlasti, a to jen proto, že se s nimi zcela oprávněně nehodlá prezident setkat, neboť by tím minimálně vyslal i signál dalším únoscům v zahraničí, že unášet další naivní občany České republiky je mediálně dobrý zásah s tučnou odměnou na konci, se mi příčí. Kritici Zemana zároveň většinou oslavují návrat Hany Humpálové a Antonie Chrástecké. Pokud jim chcete opravdu pomoct po dvou letech v zajetí, zapomeňte, že existují a nechte je žít.