Piráti chtějí, aby manželství bylo pro všechny a taky pro každého – pro gaye, pro lesbičky, možná dokonce pro trojice či pro skupiny různého pohlaví a různých zástupců lidské či kdoví jaké říše.

Ví ovšem naši noví zákonodárci, co, proč a z jakých důvodů ve skutečnosti po většině společnosti požadují? Pídit se po důvodech a promyšlených argumentech žádosti o manželství nejen pro muže a ženy na webu Pirátů či v oficiálních dokumentech je stejně obtížné jako marné. Laik se tedy může po právu ptát, proč vlastně lesbičky a gayové tak touží absolvovat sňatek a vstoupit do manželství. Napadá mě několik důvodů, z nichž nejsilněji vnímám závist: když to máte vy, heterosexuálové, my to musíme mít taky.

Závidíte? Tak si vymyslete něco svého!

Důvod je to možná lidsky pochopitelný, ale též ubohý, protože vede k válkám, jež vždycky skončí šrámy na obou stranách. Koneckonců – právě Piráti přece bazírují na jinakosti, jež je tak zábavná a zajímavá. Anebo musíme mít všichni všechno stejné? Je-li tomu skutečně tak, pak je třeba aktivity Pirátů a dalších aktivistických duhových skupin odkázat do patřičných mezí. Jak totiž před několika dny na stránkách Lidových novin vysvětlil zástupce Veřejného ochránce práv, jednoduché řešení je nemožné a legislativně takřka neproveditelné. K jeho argumentaci připojím ještě jeden důvod - docela obyčejně jazykový.

Termín manželství vznikl spojením slov muž a žena; předchůdcem manželství je malženka označující ženu muže. V jistém smyslu je v manželství vidět předobraz prvních kvót – bylo a je institucí výlučně pro jednu ženu a jednoho muže. Ale čeština je jazykem tak bohatým a obdivuhodným, že se dá určitě nalézt nebo vymyslet odpovídající termín, jimž můžeme sňatky homopárů pojmenovat. Vždyť máme zvláštní termín i pro vztah jednoho muže a většího počtu žen (mnohoženství) nebo jedné ženy ve vztahu s několika muži (mnohomužství). Pokud nám gayové a lesbičky závidí, že máme sňatečný obřad a manželství, mohou si přece vymyslet něco svého, co bude jenom jejich, výjimečné, odpovídající, přesné, a přitom stejně slavnostní. Například lesbičství pro dvě lesbičky a gayství pro dva zamilované chlapy. Anebo pro obě stejnopohlavní dvojice termín duhopár, pokud byste si přáli něco poetičtějšího.

Rovnosti práv lze dosáhnout jinak

Druhým důvodem je prosté zrovnoprávnění, tedy stejné postavení sezdaných dvojic homosexuálních s páry heterosexuálními. Tento požadavek mám za logický a pochopitelný, pak si je ovšem zapotřebí nalít čistého vína a pravdivě srovnat právní úpravu, kterou dnes pro manžele máme v občanském zákoníku a pro partnery v zákoně o registrovaném partnerství. Právník výsledek zná, laika či Piráta však možná trochu překvapí: sezdané homopáry mají totiž řadu práv, jimiž manžele naopak převyšují: příkladem může být výživné pro rozvedeného manžela, jež rozvedení heterosexuálové zejména ženského pohlaví mohou dnes menšinám jen tiše závidět. Ani adopce dětí už dnes nejsou vyloučené a dědění je u registrovaných partnerů také stejné jako u manželů. Zásadní odlišnost mezi oběma skupinami vidím jen jednu jedinou: nedělitelné majetkové společenství nazvané společné jmění, jež zatím vzniká výlučně mezi manžely. Třetím důvodem pro ten urputný tlak, který konzervativce mezi námi tolik rozčiluje, mohou být praktické problémy, které dnešním registrovaným partnerům komplikují anebo znesnadňují život v páru, popř. výchovu dětí (doprovod k lékaři, informace o zdravotním stavu a další drobnosti, které ovšem lze s trochou slušnosti vyřešit k všestranné spokojenosti). Připouštím však, že se někdo nechce spoléhat na dobrou vůli a chce mít právo napsané na papíře. Tyto změny lze zavést do našeho práva drobnou změnou zákona o registrovaném partnerství, odkazem na občanský zákoník nebo úpravou jeho závěrečných ustanovení. Proč tedy tolik vykřikování, nátlakových a halasných slov?

Možná, že stejnopohlavní páry jenom odpuzuje termín registrované partnerství, mající do naší jazykové malebnosti věru daleko. Nikdo přece nechce být někde registrován, podobně jako se mně nelíbí, že jsem osoba samostatně výdělečně činná. Nejsme bezejmenné osoby určené k registraci, ale individuality plné citů, touhy, přání reálných i nesplnitelných. Dospělý člověk se však pozná podle toho, že se smíří s nevyhnutelným či nezměnitelným. Nakonec i když si menšina vybrečí, vyjedná nebo vysoudí pro všechny vztahy jednotné pojmenování, musí pochopit, na co se možná tou urputnou snahou snaží zapomenout: totiž že na věky věků zůstane menšinou v populaci většinové, heterosexuální.

Psáno pro MF Dnes