V kalendáři bychom asi jen těžko hledali den, který by nebyl něčím významný. Tak třeba dne 28. ledna jsme si připomněli den ochrany osobních údajů. Proč zrovna v tento den? 28. ledna roku 1981 totiž vznikla z podnětu Rady Evropy tzv. Úmluva o ochraně osob se zřetelem na zpracování osobních dat. A s odstupem je na místě poznamenat, že se jednalo o prozíravý krok. K této úmluvě se od roku 2001 hlásí i ČR, která na základě ní schválila Zákon o ochraně osobních údajů.

Když už víme, proč se ochrana osobních údajů připomíná zrovna v tento den, zbývá ještě ujasnit si, v čem spočívá smysl ochrany osobních údajů. V jedné zdánlivě obyčejné, ale o to důležitější věci. Má totiž každému zaručit právo na soukromý život. V Česku dohlíží na naplnění ustanovení zmíněného zákona Úřad na ochranu osobních údajů a může se na něj obrátit kterýkoliv občan, pokud má podezření na omezení vlastních práv na soukromí či nevhodného zacházení s vlastními osobními údaji.

Dlouho podceňované nebezpečí

Téma ochrany osobních údajů se od uzavření Úmluvy paradoxně stává čím dál aktuálnějším, citlivějším a diskutovanějším. Důvod je zcela pochopitelný a není jej snad třeba podrobně vysvětlovat. Stále více lidí tráví čím dál více času ve virtuálním prostoru, kde se mohou osobní citlivá data stát snadnou kořistí hackerů. Každý by se proto měl mít neustále na pozoru. Velký bratr už nemusí patřit pouze do antiutopické literatury. Naopak může být hrozivou součástí každodenní reality.

Asi nebudu daleko od pravdy, že čeští uživatelé měli sklon rizika spojená s únikem citlivých dat spíše podceňovat. Zcela zde chybí osvěta o základních pravidlech při surfování na internetu. Kolik lidí běžně užívá internetové bankovnictví na nezabezpečené wifi, aniž by si byli vědomi toho, že jejich údaje může velmi snadno získat hacker skrývající se opodál? Větší osvěta kolem internetové bezpečnosti zde bohužel zatím chybí. Lidé se tak, aniž by si to uvědomovali, vystavují obrovskému riziku. Nezodpovědně se bohužel chovají mnozí řadoví občané, ale jak se nedávno ukázalo, výjimkou není ani premiér užívající freemailovou schránku. Pak se nikdo nemůže divit, že celý národ ví, o čem si předseda vlády píše se svými kolegy.

„Pomohou“ úniky z premiérovy schránky?

Všechno zlé bývá k něčemu dobré, říká se. Svým způsobem lze proto považovat za pozitivní, že diskusi pomohl rozvířit právě případ pana premiéra Bohuslava Sobotky a jeho nechráněná schránky, k jejímuž obsahu se dostali hackeři z řad pravicových extremistů a její obsah pak zveřejnili na webu White Media. Neuniklo sice nic překvapivého, zásadního či kompromitujícího, problémem však je, že stránka je provozována v USA, a vymahatelnost práva je zde proto prakticky nemožná.

Z toho plyne poučení, že je třeba dávat si větší pozor na zabezpečení našich účtů na internetu. Pár minut věnovaných lepšímu zabezpečení např. v podobě změny hesla za silnější nám může ušetřit týdny a měsíce problémů. Pokud nejste nikdo známý, jako třeba panem premiérem, stát se obětí znamená prohru ve smolné loterii. Ale není dobré nebezpečí podceňovat. Když už jsme měli ten den ochrany osobních údajů, není od věci zkontrolovat třeba sílu hesla na náš e-mail.

Autor je europoslanec za KDU-ČSL, člen Rozpočtového výboru Evropského parlamentu