S posledním vystoupením poslankyně Marty Semelové v Parlamentu ČR se nutně vrací otázka, zda je vůbec možné nějaké odpuštění těm, kteří tuto zemi mrzačili 40 let.

Jedním ze základních atributů humanity je schopnost odpouštět svým bližním viny, kterých se na nás dopustili. Naopak, žít s pocity neustáleho ukřivdění je proviněním na sobě samotném. Základním předpokladem odpuštění je však pokání viníka, tedy uvědomění a přiznání si viny, kterých se dopustil vůči svému bližnímu. Bez tohoto prvního kroku nelze v celém procesu odpuštění pokračovat. Jakkoli se o to někteří pokoušejí, není princip tlusté čáry to, co přináší oběma stranám úlevu. Ponechává do budoucna nezhojenou ránu, která se může - a s velkou pravděpodobností se tomu tak stane - otevřít.

Naše společnost se s dědictvím komunismu nevyrovnala. Rok 1989 byl provázen euforií, pocitem, že komunismus je u konce s dechem a že my nejsme jako oni. Oni - myšleno bolševiky, kteří nikdy neuznávali, že existuje cosi jako pluralita názorů či ponechání osobní svobody občanům státu. Od doby zakladatele úchylného společenského směru Vladimírem Uljanovem byl způsob jejich politického boje dán pouze násilím vůči oponentům. Počty mrtvých se nepodařilo spolehlivě odhadnout ani autorům Černé knihy komunismu.

My - tedy všichni mimo tehdejší komunistické struktury - jsme žili pocitem, že se nic zlého už nesmí dít, že právě to, čím oni působili na nás, se už nesmí vrátit. I po 25 letech od konce komunistické vlády je jediný možný způsob další lidské existence dán právě změnou, která odstraní nenávist vůči svému bližnímu jen proto, že zastává opačný názor. Ve světových dějinách většinou vítězili ti, kteří dokázali překonat onen zhoubný pocit a přenést se přes všechny křivdy, které jim byly způsobeny.

Svět je neuvěřitelně komplikovaný systém. Ve 20. století dokázal nacismus v Německu pobláznit jinak normální a vzdělaný národ natolik, že byli schopni vyvražďovat své spoluobčany, s nimiž sdíleli po staletí společný prostor. Zejména proto byl nesmírně důležitý Norimberský proces, v němž bylo jasně pojmenováno a definováno zlo, ona „bílá nemoc“, která musela být vyléčena. Teprve pojmenováním oněch zločinných atributů bylo možné začít stavět normální tolerantní společnost a zdá se, že se to povedlo.

Druhá zhoubná ideologie 20.století - komunismus - nikdy takto pojmenován nebyl. Ve většině okolních států (Maďarsko, Polsko, Slovensko) však komunistická strana přirozeně zanikla či jen paběrkuje v anekdotických volebních číslech. U nás je situace výjimečná, umožňující lidem zvláštního ražení vystupovat na veřejnosti a bezostyšně propagovat svůj pohled na svět, tolik odlišný od všeho, co slušné lidi dělá právě tím, čím jsou. Nepotrestání zločinů komunismu jaksi vyvinilo ony nositele ze všeho, co jejich ideologie lidem mimo ni způsobila. Díky naší benevolenci oni pochopili, že není třeba pokání a tím pádem jaksi ani není co odpouštět.

Poslankyně Semelová je typickým představitelem. Zpochybňuje minulost, adoruje masové vrahy a prznitele svobody. Současnou dobu, díky níž může svobodně hlásat své odporné postoje, hodnotí negativně a poukazuje na průvodní jevy svobody člověka a problémy, které nová doba přináší. Není schopna přiznat, že její ideologie je zhoubná, dělající z člověka pouze pracujícího bez dalších nároků na různobarevnost života.

Vzpomínám si na jednu diskusi, kde těsně po revoluci diskutovali francouzští intelektuálové s našimi. Jejich doporučení „Il faut les pardoner“ (je nutné jim odpustit), bylo dáno jejich nezkušeností s opravdovým režimem. Přesto byl onen čas ideálním pro narovnání pokřivených společenských vztahů a ono doporučení snad mohlo dojít svého naplnění.

Výroky poslankyně Semelové neumožňují ani náznakem odpuštění oněch zločinů, které komunismus na našem národě spáchal. Směr jejich úvah jde navíc přesně opačně, tedy k opětovnému jitření ran jen chabě časem zajizvených. Oddaluje se onen proces, který jednou bude muset proběhnout, pokud chce naše společnost jít bez zátěže dále. Pochopí to někdy i Marta Semelová?