Čtvrtstoletí po odstranění komunistické strany z vedoucí úlohy ve státě je stále jasnější, že existuje to, čemu se říká dějinná chyba.

Krátce po uchopení moci v roce 1948 pochopila „lidská avantgarda“, že myšlenky, s nimiž vstupovala na politické kolbiště, je třeba střežit za každou cenu a to i tu nejvyšší. Pro blaho svých občanů, kterým nepochybně hrozilo bezprostřední riziko infekce západního - rozuměj prohnilého - stylu života, vystavěla na hranici státu „ochranná opatření“, která měla na věčné časy a nikdy jinak zabránit tomu, aby občané Československa byli byť jen na krátký okamžik vystaveni onomu nebezpečí.

Za tímto účelem bylo vyčleněno tzv. zakázané pásmo o šíři zhruba dvou kilometrů, kam směla vstoupit pouze noha statečného pohraničníka, střežícího klidný spánek občanů bez strachu, že by se mohli ráno probudit se známkami choroby. Tito stateční mužové měli právo odstřelu případných nositelů infekce. Poté existovalo ještě pásmo hraniční, kde mohli pobývat jen ti, kteří měli patřičnou imunitu, získanou očkováním protilátkou nazvanou Člen KSČ. Tito lidé byli opravdovými hrdiny, neboť bez ohledu na vlastní pohodlí ve dne v noci, v zimě v létě sledovali a upozorňovali na ty, kteří bez patřičné imunizace vstupovali do nebezpečného pásma. Blouznivci, kteří byli takto včas zachyceni, pak byli svěřeni do léčby specializovaných ústavů, kde terapie prací bezpečně zlikvidovala i poslední zbytky atavismu touhy svobody a volného pohybu.

Jelikož nic na světě není dokonalé, i přes tato opatření se tu a tam objevil jedinec skálopevného rozhodnutí odejít z bezpečné zóny do infekčního prostředí. Vedoucí lékařské konsilium státu po zralé úvaze rozhodlo, že zlepší prevenci, což - jak známo - je nejlevnější způsob terapie. Okolo státu postavilo trojitý drátěný plot a ten prostřední nechala napájet několika tisíci volty. Díky tomuto opatření výrazným způsobem zachránili početné lidské životy, neboť i ten největší blouznivec, zmatený propagandou o svobodě žití za dráty, musel pochopit, že tudy cesta nevede, či lépe stylově řečeno „no pasaran“. Jen díky těmto ochranným prostředkům bylo utraceno na drátech vysokého napětí pouhopouhých 91 životů, odstřeleno bylo zhruba 150 kusů škodné a jen zlomek šlápl na minu. Mnoho životů si vyžádala tato prevence i mezi samotnými strážci hranic, o čemž současní historikové zhůvěřile mlčí.

Slabé čtvrtstoletí stačilo k tomu, abychom pozapomněli na ty, kterým patří největší dík. Především na generála Ludvíka Hlavačku, autora onoho elektrického vylepšení, který byl jistě celý život hrdý na své dílo a musel po pádu režimu neskutečně trpět při pohledu na likvidaci ochranných prostředků proti všem možným chorobám. Jen díky ÚDV byl nyní připomenut i tehdejší ministr vnitra Lubomír Štrougal, který odpovídal za výši napětí ve zmíněných drátech. To, že je nechal v roce 1965 vypnout, bylo dáno nikoli již patřičnou imunizací občanů ČSSR či rozmarem soudruha, ale nedostatkem peněz na výrobu voltů. Jen zhovadilost polistopadového režimu mu mohla klást za vinu tento veskrze humánní a nezbytný krok.

Proto je konečný verdikt o zbavení byť jen smítka viny na smrti těch několika stovek parazitů společnosti zcela oprávněný a soudruh Štrougal může spokojeně užívat svou penzi a psát paměti. Tahat tohoto starého muže po soudech, kde by mu byla vyčítána jeho obětavost pro blaho národa, by bylo odpornou manipulací dějin. Je přece úplně nevinen.