Minulý týden se opět začalo více mluvit o evropském systému satelitní navigace nazvaném Galileo. Ten se má stát protiváhou existujícímu a fungujícímu americkému systému GPS a má být přesnější. Jeho potíž je v tom, že je skutečně ve hvězdách, kdežto americký GPS je na oběžných drahách.

Poprvé jsem se v praxi setkal s GPS někdy v roce 1998, tedy krátce poté, co byl dokončen systém dvaceti čtyř umělých družic kroužících kolem Země, podle kterých se dá určit poloha s přesností na metry. Bydlel jsem tehdy v Praze na Smíchově v místech kolem Mrázovky. Čekal jsem návštěvu jednoho mladého technicky založeného muže. Chtěl jsem mu telefonem vysvětlit, kudy se k nám dostane. „Nepotřebuju nic vysvětlovat,“ řekl mi. „Mám GPS a ta mě k vám přivede.“ Skutečně se dostavil, vyřídili jsme, co jsme měli, já ho pak vyprovázel k vrátkům a chystal jsem se vysvětlit mu, kudy se nejsnáze dostane ke stanici metra. Podíval se na mě s úsměvem, ve kterém se mísila útrpnost a shovívavost. „Mám přece GPS,“ řekl mi. S přístrojem v ruce se pak vydal na opačnou stranu, kamsi k severu do dosud neprobádaných končin Prahy, kde žijí divocí národové a kde nebe škrtá břichem o sirou zemi.

Dnes už mám taky GPS. Poprvé jsem ji použil loni při cestě do Brna na Fenixcon, to je setkání fanoušků science fiction. V Brně jsem už tolikrát bloudil, že mám o něm jakési topografické ponětí. Vedlo mě tentokrát - kolik vlastně? Osm ze čtyřiadvaceti? Dvanáct ze čtyřiadvaceti satelitů? Tušil jsem, kde leží místo, kam směřuji, a se zájmem jsem sledoval tu okružní jízdu, k níž mě GPS přinutil. Nakonec jsem tam dojel. Mohu to dokázat: dostal jsem tam dokonce pokutu za špatné parkování. GPS se stává fenoménem. Je to něco, co tu nebylo a najednou je. Něco, co si udělali nejdřív vojáci a pak to dostali civilové, mimochodem, zasloužil se o to Ronald Reagan, který prosadil uvolnění GPS pro civilní účely v roce 1983 poté, co Rusové sestřelili dopravní letadlo KAL 007 se dvěma sty šedesáti devíti lidmi na palubě. Když si ho koupíte, začnete ho zkoušet, pochopitelně. Zaujme vás, že po zapnutí se objeví varovný nápis v tom smyslu, že se ta věc nesmí používat za jízdy (přeháním jen malilinko). Pak se vydáte s GPS přijímačem na první pokusnou cestu, pěšky, kolem bloku. A ono to funguje. Díváte se nahoru. Tam někde v kosmické prázdnotě mrznou chudáci satelity. Hodný prezident Reagan, pomyslíte si, a odpustíte mu, že GPS má omezení: přestane vám fungovat, když se s ním začnete pohybovat ve výšce více než 18 km rychlostí 515 metrů za vteřinu. Ani jedno, ani druhé se mi zatím nepodařilo. Pak nasednete do auta a navolíte si cíl, nějakou destinaci vám dobře známou. Třeba jedete k tetě. Vede vás příjemný ženský hlas. „Za dvě stě metrů zahněte vlevo,“ nabádá vás. Ano, samozřejmě, vlevo, radujete se, že nabádání se shoduje s vaší zkušeností. No a pak vás to zavede do sousední ulice. Jak to? Teta bydlí v Kopretinové a vy jste se svým GPS v Chrpové. „Jste u cíle,“ tvrdí GPS a nezbývá, než uvěřit. Zase přeháním jen malilinko.

GPS se vkrádá do našich životů plíživě, jako to udělal mobilní telefon. Ten taky nejdřív měli mladí mužové ve fialových sakách, kteří s ním vycházeli před dům a telefonovali na chodníku, aby to všichni viděli. A dnes si říkáme, jak jsme mohli bez mobilu žít? Pročež, coby „technical boy“, nyní zkouším mobil kombinovaný s GPS. Po pěti telefonátech mu odešel mikrofon, ale to nic neznamená proti tomu, že je to úžasný kus technologie, k němuž chovám nábožnou úctu.

LN, 11.6.2007