Nebylo nijak podivné, že nad hrobem bývalého prezidenta Edvarda Beneše se sešli prezident republiky a předseda vlády. Podivné by mohlo být, že si neprotiřečili, ale shodli se na tom, že Edvard Beneš byl státník velkého formátu. V případě prezidenta to nepřekvapuje; Edvard Beneš dovedl český stát až k vratům Sovětského svazu a Václav Klaus to oceňuje. Mirek Topolánek by ovšem mohl mít značné výhrady právě k oné cestě ze Západu na Východ, kterým prezident Beneš poměrně rychle posunoval vznikající československý stát k Sovětskému svazu. Očekávané výhrady jsme však neslyšeli. Při uvažování proč bychom ale na část příčin mohli přijít.

Po těch mnoha desetiletích vystupují do popředí nikoli politické a mocenské různice, kterých bylo v té době mezi politickými stranami opravdu dost, nýbrž to, co rozdílné strany spojovalo (i programově). Nebylo toho málo. Bezprostředně při osvobození Československa propukla národní a socialistická revoluce; Edvard Beneš k ní už za války dal podněty a také k tomu, aby revoluci uskutečňoval „lid“ řízený stranami. I když jednotlivá revoluční opatření nebyla vždy přijata jednomyslně, přijata přece jen byla (viz tzv. Benešovy dekrety). Bezprostředně po válce vládla koalice komunistů, národních socialistů a lidovců a slovenské lidové strany. Velké majetky stát zkonfiskoval a vše, co nebylo české, muselo z republiky pryč (3 miliony Němců, půl milionu Maďarů). Odsun Němců byl ovšem souhrnem opatření, které schválily jednomyslně všechny strany a nejen schválily, od té doby je také schvalují dodnes. Že šlo zejména o výsledek snažení Edvarda Beneše, o tom nemohlo být pochyb.

Neodpovídalo by však tehdejší realitě, kdybychom se domnívali, že „svornost“ tehdejších politických stran byla způsobeno jenom a výhradně odsunem Němců. Ten byl společným jmenovatelem mnoha dalších akcí, zejména vyvlastňovacích, kulturně politických (zestátnění filmového průmyslu) i úspěšné sjednocovací akce odborů.Jak to bývá, porevoluční jednota se začala rozmělňovat, jednotlivé strany a společenské vrstvy měly vlastní požadavky a ty si někdy protiřečily. Po únoru 1948 se beztak již neudržitelná jednota změnila v diktaturu komunistů. Ale po šedesáti letech se tehdejší levici (komunistům a sociálním demokratům) jeví období , kdy vládl prezident Beneš (1945 –1948) jako takřka ideální typ státu. Velké strany mají za to, že to bylo období takřka ideální. Jak by ne, Československo bylo pojímáno jako součást antihitlerovské koalice, stát i mnozí jednotlivci získali značný majetek, četní nepříjemní lidé putovali do kriminálu. Že to bylo období revoluční, kdy si ne každý mohl být jist tím, co má, že právní řád byl v plenkách a že západní státy ztratily o Československo zájem, to jen tak někoho nenapadne, rozhodně ne předsedy našich velkých stran.

A tak jsme se z projevů nejvyšších státních představitelů nad Benešovým hrobem dozvěděli hlavně to, že náš stát navazuje na to, co Edvard Beneš udělal. Bude další revoluce? U nás určitě ne.